– Liduško, ahoj! Přijímej návštěvu – řekla sestra a nohou vtlačila kufr do předsíně

Dobré zprávy

Libuško, ahoj! Přijímej návštěvu, řekla sestra a nohou vstrčila kufr do předsíně.

V sobotu okolo poledne, když Libuše na nic důležitého nemyslela, zazvonil u dveří zvonek.

Dvakrát. Potom ještě třikrát. Nakonec dlouze a nepřetržitě.

Aleš, aniž by odtrhl oči od televize, pronesl zamyšleně:

Někdo je opravdu vytrvalý.

Za dveřmi stála Nina, mladší sestra. Dva obrovské kufry, taška přes rameno a výraz člověka, který učinil zásadní životní rozhodnutí a očividně je s ním spokojený.

Libuško, ahoj! Přijmi mě na návštěvu, řekla a profesionálně vlekla první kufr dovnitř. Vypadalo to, jako by celý život trénovala tahat kufry.

Libuše ustoupila stranou. Reflexivně. Čtyřicet let sesterských vztahů, to není žádná legrace. Tělo reaguje dřív než hlava.

Na jak dlouho přijíždíš? zeptala se Libuše a koukla se na druhý kufr.

Nina si sundala bundu, pověsila ji na věšák přesně na ten, který obsazoval Libušin kabát a rozhlížela se s pohledem stavební dozorkyně přijímající hotovou stavbu.

Na pořád, Libuško. Stěhuju se. Máte tady velký byt, tři pokoje, jste dva. Jeden pokoj je navíc. Tak jsem se rozhodla.

Libuše chvíli sestru jen mlčky pozorovala. Rozhodla ona.

Aleš v obýváku decentně přidal hlasitost televize.

Nino, počkej. To myslíš vážně?

Ještě jak, Nina už prochází chodbou a nakukuje do pokojů. Jé, tenhle je skvělý. Světlý, okno do dvora, klid.

Byl to hostinský pokoj. Ten, kde stála stará pohovka, šicí stroj a tři krabice s věcmi, které Libuše pořád odkládala k roztřídění.

Nino, dohnala ji Libuše do dveří. My jsme to ale vůbec neřešily.

A co je na tom k řešení? sestra vykulila oči. Jsme rodina, Libuško. V rodině je vše společné. To tě přece maminka učila. A mě taky.

Libuše pomyslela, že v tuhle chvíli by o mamince raději ani nemluvila.

Za stěnou televize drmolila o počasí na týden. Aleš se zjevně rozhodl věnovat se jeho sledování velmi podrobně.

A Nina už rozbalovala kufr.

Zařizovala se s pečlivostí. Jako by se navracela do svého právoplatného území.

Začala přešoupnutím postele. Nelíbilo se jí, že má čelo u okna táhne mi na krk, Libuško!. Potom šoupla šicí stroj do kouta. Na co to tady máš? Šiješ? Ne? Tak vidíš. Libuše mlčky sledovala, jak stroj mizí v rohu.

K večeru prvního dne se v chodbě objevily Niny bačkory velké, huňaté, s bambulemi, jaké bývají v zapařených vietnamských obchůdcích na tržnici. Vedle elegantních Libušiných lodiček působily jako knihovnice vedle medvěda v cirkuse.

Aleš při večeři mlčky jedl a díval se do talíře, jako by v bramborové polévce pátral po nějakém zvláštním tajemství.

Polévka je výborná, pochválil.

Normální polévka, odvětila Nina a dodala věcně: Aleši, máte větrák? V mém pokoji je dusno.

Aleš vzhlédl. Koukl na Ninu, pak na Libuši.

Určitě někde najdeme, odpověděl.

Libuše si v duchu povzdechla tak hluboce, až ji zabolelo až u pat.

Třetí den se Nina pustila do lednice.

Ale nejenže ji otevřela a podívala se dovnitř. Zkoumala ji jako vědec nový druh organismu.

Libuško, máte prošlý kefír.

Vím, nestihla jsem ho vyhodit.

A proč bereš hned tři másla najednou? Jen tam zbytečně leží a zabírá místo.

Nino, to je moje lednice.

A co jako, vždyť nejsme cizí.

To byla její univerzální průpustka. Libuše ji slyšela pětkrát denně a vždycky měla chuť odpovědět popravdě: Ne, Nino, zrovna v tomhle jsi cizí. Ale nikdy to neřekla.

Nina se mezitím zabydlela definitivně.

Zmapovala, kdy Aleš vyráží na dřevořezbářský kroužek a kdy se vrací. Věděla, kdy Libuše sleduje svůj seriál právě tehdy se zjevovala s hrnkem čaje a chutí si povídat. O životě. O sousedech, které už nemá. O počasí. Jak je dnešní mládež zkažená. A o politice tam byla Nina nevyčerpatelná.

Libuše poslouchala, přitakávala, okem sledovala děj na obrazovce, kde její hrdinka řešila své drama a říkala si, že její vlastní drama není o nic menší.

Ráno byla Nina na nohách první.

Libuše se dřív domnívala, že je sova. Ukázalo se, že je skřivan. A to skřivan se srdcem pionýra v šest ráno už v kuchyni cinkaly hrnky, prskala pánev a Ninin veselý hlas zněl:

Aleši, chceš míchaná vajíčka? Libuško, s rajčetem nebo bez? Našla jsem v lednici sýr, je už trochu tvrdý, tak jsem ho nastrouhala, vyhodit by byla škoda!

Aleš přišel s výrazem člověka, kterého vzbudili, ale nemůže vysvětlit, proč mu to vadí. Sedl si. Najedl se. Zdvořile poděkoval.

A Libuše stála mezi dveřmi v županu a sledovala to.

Ona krmí mojeho manžela snídaní. V mém bytě.

A právě to ráno v ní něco tiše cvaklo.

Nalila si kávu, sedla si k oknu a zavolala dceři.

Anežko, máš chvilku?

Mám, mami, co se děje?

Přijeď. Musím si s tebou promluvit.

Anežka přijela v neděli na oběd. Přivezla dort, postavila ho na stůl, objala maminku a polohlasně řekla:

Tak povídej.

Libuše všechno řekla. O kufrech. O huňatých bačkorách. O šicím stroji v rohu. O sýru, který nastrouhala, vždyť by se vyhodil. O ranních míchaných vejcích.

Anežka poslouchala bez přerušování. Občas jen tak zvedla obočí, že málem sahalo až k ofině.

Mami. A platí aspoň něco? Za jídlo, za energie?

Říká, že bude přispívat.

Říká, nebo dává?

Libuše mlčela.

Říká.

Anežka se podívala směrem ke dveřím od hostinského pokoje.

V tu chvíli Nina vyšla z pokoje. Uviděla Anežku, skutečně se zaradovala široce, srdečně, jak to umí jen lidé bez tajemství.

Anežko, jsem ráda, že jsi dorazila! Libuško, kde máš cukr? V dóze došel.

Ve skříňce, odpověděla Libuše.

Můžu si vzít?

Vem si.

Nina si vzala. Nasypala do kávy, míchla, ochutnala. Spokojeně přikývla sama sobě.

Anežka se na ni dívala klidným pohledem lidí, kteří už se rozhodli ještě před začátkem rozhovoru.

Tetičko Nino, řekla, a kdy jste prodala byt?

Pauza.

Krátká, ale všeříkající.

Jak to víš? odložila Nina šálek.

Řekla teta Gábina. Omylem. Volala a zmínila to.

Nina se zadívala na Libuši. Libuše koukala z okna.

No a co, že jsem prodala, řekla Nina, a v hlase byla najednou ta známá lehce dotčená, lehce útočná intonace jako když člověka přistíhnou, ale stejně si myslí, že má pravdu. Peníze mám. Ještě si vybírám. Teď se nic nevyplatí kupovat. Chvíli tu budu, našetřím ještě a uvidím.

Chvíli, to je jak dlouho? zeptala se Anežka.

No, rok možná. Nebo dva. Uvidí se.

Libuše se otočila od okna.

Nino, řekla. Tiše, klidně. Dostala jsi peníze za byt a nastěhovala se ke mně, abys nemusela utrácet. Chápu to správně?

Libuško, proč to říkáš takhle.

Chápu to správně?

Jsme přece rodina, odpověděla Nina. Byla to poslední univerzální klíčka. Ta nejspolehlivější.

Ale na Libuši už tentokrát nezabrala.

Anežka se s rodinou stěhuje do toho pokoje. Pozvala jsem je. Příští sobotu přijedou.

Nina se zadívala na Anežku. Anežka popíjela čaj a dívala se do hrnku s klidem člověka, který ví víc, než říká.

Kdy jste to stihly, začala Nina.

Stihly, pronesla Libuše jednoduše.

Nebyla to pravda. Anežka bydlela ve svém bytě a nehodlala se stěhovat. Ale Libuše se na sestru dívala s klidem, který u ní asi ještě nikdy nezažila.

Nina chvíli mlčela. Pak se zvedla. Upravila si župan.

Dobře, řekla stroze. Je mi to jasné.

A odešla do pokoje.

Dva dny se balila.

Nespěchala. Stejně pečlivě, jako se původně zabydlovala. Nejprve šustily v pokoji tašky, pak cinkaly ramínka, nakonec už zase přesouvala nábytek nejspíš vracela postel tam, kde byla. Libuše tam nešla. Ani Aleš.

Ve středu ráno Nina vyšla do kuchyně s oběma kufry. Postavila je ke dveřím.

Jedu k Tamaře, oznámila. Už dlouho mě zve.

Dobře, řekla Libuše.

Mohla bys se někdy ozvat.

Ozvu, slibuju.

Nina chytila kufr.

Libuško, ozvala se ještě u dveří, neotočila se. Změnila ses.

Libuše se zamyslela.

Asi ano, odpověděla.

Dveře se zavřely.

Libuše chvíli stála v předsíni. Podívala se na věšák, kde už nevisela Nininá bunda. Na podlahu, kde už nebyly huňaté bačkory. V předsíni bylo najednou jaksi volněji.

Přešla do hostinského pokoje, otevřela okno.

Pak zasunula šicí stroj zpátky k oknu na své původní místo.

Večer volala Anežka:

Tak co, odjela?

Odjela.

A jak ti je?

Libuše se zamyslela.

Dobře, řekla. Vážně dobře.

Za oknem se stmívá, Aleš v kuchyni cinká nádobím a to je ten nejpříjemnější a nejznámější zvuk na světě.

Rate article
Add a comment