Táto, pojď se podívat na divadlo. Venek přivedl rodinu domů
Václav, kterého jsme doma nazývali Venek, měl klasickou marquis kočičí kresbu: hřbet tmavě modrý, stejně tak uši a ocas, zatímco jeho krček s límcem, tvářičky, bílé ponožky na tlapkách, bříško, špička ocasu a bílý trojúhelník na čele zářily světlými odstíny. Spolu s ladností kočičího těla připomínal rčení graciózní jako klavír. Venek měl zelené, zamyšlené oči pohled, který by slušel každému mistrovi nočních serenád z kočičího světa.
Kočka byla příklady slušného vychování: nikdy neskákal na stůl, neničil nábytek drápky, a nevykazoval úpornou snahu testovat Newtonovy zákony tím, že shazoval předměty z komody. Jaký byl jako kotě, to můžeme jen hádat možná lezl po záclonách, porážel vánoční stromek, honil se za hračkami. K nám dorazil už jako dospělý, plně formovaná kočičí osobnost. Navíc kdysi vůbec nebydlel v bytě.
Než se objevil u nás, pobýval Venek v garáži rybářského družstva na druhém břehu řeky. Ale jednou tam nastaly změny: přišel nový vedoucí, který byl vášnivým milovníkem psů a zároveň odpůrcem koček. To předurčilo Venekovu budoucnost. Kotě k nám donesl můj švagr, který tam dělal svářeče.
Jinak by ho vedoucího psi rozsápali. Můžete ho vzít? prosil.
Souhlasili jsme. Venek, mladý, elegantní kocour, se rychle usilovně věnoval zlepšování kočičí genetiky v okolí.
Nesuďte mě za téma samovolného vyběhnutí ven a s tím spojená rizika pro kočky. Bylo to na konci osmdesátých let, ne město, ale malá vesnice u Labe. Tenkrát o veterinární péči či kastraci nikdo nevěděl. Kdyby o tom někdo začal u místního polopodnapilého veterináře v lepším případě by ho považoval za blázna.
Přesto, i při svých milostných výpravách, Venek nikdy nevybral žádnou kočku za tu pravou. Choval se ke všem rovnocenně, žádná nebyla výjimečná. Až dokud se neobjevila ona Micina.
Ten den jsem se vrátil domů po noční směně, dal jsem si sprchu a usnul. Po obědě mě něžně vzbudila dcera, která přišla ze školy.
Táto, vstávej, tohle musíš vidět. Venek přivedl rodinu domů
Motal jsem se chodbou, odbočil do kuchyně a najednou jsem strnul. Venek seděl v důstojné kočičí póze: hřbet do oblouku, tlapky pod tělem, ocas obtočený kolem, uši a vousky vpřed.
Před ním na podlaze šmejdila tři koťata. Bylo jasné, odkud pocházejí tmavé hřbety, bílé ponožky, stejně jako u Venka, a na konci černého ocasu bílé štětinky. Udělal jsem pár kroků a opět se zarazil. To, co jsem spatřil, mě šokovalo.
Z Venkovy misky jedla, doslova hltala rybu s pohankou, hubená, potrhaná tabby kočka Micina: šedá s pruhy, s pokousanými ušima, vystrašeným pohledem.
Když zvedla hlavu, srdce mi poskočilo: měla jen jedno oko.
Dosedla jsem k dveřím, začala dcera, a všech pět seděli na rohožce, Venek vpředu. Chtěla jsem je vyhnat, ale všimla jsem si, že má problém s okem
Dobře jste ji pustila! odpověděl jsem.
Snažil jsem se ji pohladit, ale okamžitě se stáhla a zasyčela. Bylo jasné, že už dávno ztratila důvěru. Měla smůlu, na rozdíl od Venka, že narazila na lidi, kteří jí nechtěli pomoci. A co by se stalo, kdyby na ni a koťata narazili vesničtí psi polodivocí lovci? To, že měla jen jedno oko, svědčilo o jejím nelehkém životě.
Nakonec jsme u nás nechali celou rodinu. Tady přišel překvapivý zvrat: Venek najednou zdomácněl! Už nevstupoval do bojů o kočičí krásky venku, teď bojoval jen za své území už ne za srdce koček. Vždy se vracel domů, k své jediné Micině.
Večer tvořili pár v útulném pelíšku velká papírová krabice pod kuchyňským stolem. Venek pečlivě lízal svou Micinu, zvlášť kolem jejího zraněného oka.
Časem se mi podařilo přimět místního zvířecího odborníka k léčbě jejího oka. Nebylo to lehké: musel jsem mu nabídnout lahev slivovice, což během tehdejšího zákazu alkoholu byla dost obtížná úloha.
Koťata jsme úspěšně dali pryč když chlapi z rybárny zjistili, že jsou potomky Venka, rozebrali je jako by šlo o elitní kocoury. Ostatní se dali na pořadník, protože Micina zřejmě ještě další přinese.
Časem Micina měla koťata ještě dvakrát, než jednou odešla a už se nikdy nevrátila. Nikdy mu nebyla věrná to už jsme pochopili.
Hledali jsme ji dny: volali pod okny, prohledávali dvůr, staré kůlny i keře olšovce na nedalekém kopci. Marné. Naštěstí poslední koťata už vyrostla a zájemci si je rozebrali.
Venek byl smutný. Někdy hodiny zíral z okna ven, jako by čekal. Nebo bloudil dvorem, občas v potyčce s jinými kocoury. Nové kočky ho již netěšily už žádnou nepřivedl pod naše dveře.
Jen mladí kocouři s jeho zvláštním marquis zbarvením, kteří se tu a tam objevili na podzim či na jaře, byli důkazem, že Venek stále drží úroveň.
Ke skutečné kočičí penzi dorazil Venek kolem roku 1998. Přestal chodit ven, dlouho spal až 1819 hodin denně, jedl málo. Bylo znát, že stárne nejen tělem, ale i duší.
V červenci 1999 se stalo něco zvláštního: najednou úpěnlivě mňoukal u dveří, drápal na prahu, a naléhal, že chce ven. Chápal jsem, že to není jen rozmar, a šel jsem za ním obával jsem se, že ho může potkat něco zlého.
Venek těžce scházel ze třetího patra, jako unavený dědeček, stále klopýtal. Pak obešel dům a zamířil k strmému kopci, asi třicet metrů od domu. Chtěl jsem ho vzít na ruce, ale energicky odporoval: nech mě musím sám.
Když vystoupal na vrchol, zastavil se u cesty vedle raviny, kde bylo mnoho malých nor. Otočil se ke mně a pohlédl mi přímo do očí jako kdyby chtěl něco říct nebo si mě navždy zapamatovat. Jeho zelené oči pronikaly až k duši. Pak se nečekaně, svižně, ztratil v jedné z nor pod okrajem. A zmizel.
Čekal jsem, volal ho, poslouchal každý šelest. Nakonec jsem se snažil prolézt za ním mokrou hlínu jsem měl za krkem, narazil jsem na staré zbytky, ale Venka jsem nenašel. Vrátil jsem se domů.
Očistil jsem si ruce, vzal baterku a krmivo, které už v obchodech bylo běžně k dostání. Opět jsem ho volal ale už se neobjevil.
Venek se už nikdy nevrátil. Zdá se, že nejsou to jen pověry, že staré kočky odcházejí zemřít daleko. Zbyla nám jen tichá víra nebo naděje že ten divoký keř šípku s purpurovými kvítky, který vyrostl další léto u jižní strany raviny, není jen obyčejná rostlina. Ale Venek, v novém krásném zrození.
Život nás naučil, že každý tvor potřebuje laskavost a bezpečí. Náklonnost, kterou jsme dali Venka a Micině, se nám vrátila v podobě radosti i poučení: skutečné dobro zůstává v srdci, a někdy se promění v něco nečekaně krásného.