Tati! Pojď se podívat na to, co se děje. Venek přivedl rodinu domů
Venek, jak jsme tehdy zvali kocoura Vojtěcha, měl typickou českou markýz barvu: tmavě modrá hřbetní srst se stejným odstínem na uších a na ocase, zatímco límec, tlapky s bílými ponožkami, břiško, špička ocasu a výrazný bílý trojúhelník na čele byly zářivě světlé. S jeho kočičí elegancí se dávala do souvislosti česká rčení jako graciézní jako klavír. A Vojtěchovy oči byly zelené a hluboké pohled, jaký by patřil zkušenému mistru nočních serenád v brněnských dvorech.
Kocour byl od začátku neobyčejně slušný. Neskákal na stůl, neničil nábytek drápky, ani se nesnažil dělat Newtonovy pokusy a shazoval věci ze skříňky. Jaký asi byl jako kotě, to jsme jen hádali: možná šplhal po záclonách, porážel vánoční stromeček, honil klubíčko. K nám však přišel už dospělý, s vlastním charakterem a duší, utvořenou životem v české přírodě. A předtím než se u nás objevil, nebydlel v bytě.
Vojtěch původně žil ve skladovacím prostoru rybářské družiny přes Svratku, ale změna vedoucího jeho život otočila: nový šéf byl zapřisáhlým psím fandou a zakazoval kočky v areálu. Tak rozhodla osud. Vojtěcha k nám donesl švagr, co tam pracoval jako svářeč.
Šéfa psi by ho rozsápali, to je jisté. Můžete ho u sebe ubytovat? prosil.
Souhlasili jsme. Vojtěch, jako pravý český muž, okamžitě začal podporovat kočičí genofond v sousedství.
Neházejte po mně pantofle kvůli tomu, že jsme ho nechali venčit se. Byla osmdesátá léta, střední Morava, vesnice. O veterinární péči ani kastraci se tehdy v Česku moc nevědělo. Kdyby se někdo zeptal místního veterináře od JZD, v nejlepším by se mu vysmál.
I přes jeho milostné výpravy si nikdy žádná kočka nezískala jeho výjimečnou pozornost. Vojtěch s nimi dobře vycházel, ale žádnou nepreferoval. Tak to zůstalo, než se objevila ona Mína.
Ten den jsem se vracel domů po noční, dal si sprchu a usnul. Kolem oběda mě vzbudila dcera, právě přišla ze školy.
Tati, vstávej, to musíš vidět! Venek přivedl rodinu domů
Došoural jsem se chodbou do kuchyně a málem jsem oněměl. Vojtěch seděl v typicky kočičí póze: záda do oblouku, tlapky složené, ocas obtočený kolem předních nohou, uši nastražené.
Před ním se na podlaze motaly tři koťata. Po vzhledu bylo jasné, kdo je jejich táta: stejné tmavé hřbety a bílé ponožky na tlapkách, stejné bílé límečky, a na koncích černých ocasů bílé štětičky. Udělal jsem pár kroků a znovu ztuhl. To, co jsem spatřil, mě přesvědčilo, že půjde o mimořádný zážitek.
U Vojtěchovy misky jedla, a doslova hltala krmivo s rybou a pohankou, hubená zubožená kočka tabby: šedě pruhovaná, s okousanými ušima a vystrašeným pohledem.
Když pozvedla hlavu a pohlédla na mě, nehnul jsem se: měla jen jedno oko.
Já jsem stihla jen otevřít dveře začala se opatrně bránit dcera a vidím, jak všichni, včetně Vojtěcha, sedí na rohožce u dveří. Prvně jsem je chtěla vyhnat, ale pak jsem si všimla ona má zranění na oku.
Dobře jsi udělala, že jsi je pustila! odpověděl jsem přísně.
Zkusil jsem se dotknout kočky, ale ihned se napjala, uskočila a syčela. Neustále bylo zřejmé, že lidské důvěře dávno odvykla. Pravděpodobně potkala lidi, kteří ji nešetřili, zatímco Vojtěch s námi měl štěstí. A pomyslet, co by se stalo, kdyby ji s koťaty našli místní psí obranáři, je děsivé. Samotné jedno oko dost vypovídalo o jejím příběhu.
Nechali jsme u sebe celou rodinu. A pak přišel nečekaný obrat: kocour se najednou stal vzorně domácím! Dříve bojoval na dvorku třípatrového domu o kočičí dvouhrabničky, teď už pouze střežil svůj prostor ale ne srdce dam. Vrátivše se domů poražený a rozcuchaný, utíkal vždy ke své jednonaké Míně.
Večer posedávali společně v pohodlí velké krabice pod kuchyňským stolem. Tam Vojtěch pečlivě olizoval zesílenou Mínu, zvláště kolem jejího poškozeného oka.
Nakonec jsem přesvědčil místního zvířecího odborníka, aby Mínu léčil. Nebylo to jednoduché: musel jsem několikrát přitáhnout jeho plášť a pak ho pohostit lahvičkou slivovice. A vzhledem k tehdejšímu suchému zákonu, to byla výzva.
Koťata jsme úspěšně rozdali. Rybáři ze družiny, když se dozvěděli, že jsou potomky Vojtěcha, odnesli koťata okamžitě, jako by šlo o čistokrevné šlechtěné kočky. Další se dali na seznam čekatelů, protože Mína měla znovu rodit.
Tak čas plynul: šedá družka našeho markýzského Vojtěcha měla další dvě vrhy. Pak jednou znovu zmizela na kočičí zálety a už se nevrátila. Láskou ke svému Vojtěchovi nevynikala to jsme pochopili.
Hledali jsme ji dny: volali pod okny, procházeli dvůr, nahlíželi do opuštěných kůlen i prohledali olšové houštiny na kopci poblíž. Marně. Naštěstí už její poslední koťata dost vyrostla. Zájemci si je brzy odnesli.
Sám Vojtěch byl z toho smutný. Někdy sedával dlouhé hodiny na parapetu, upřeně hleděl ven, jako by někoho čekal. Pomalu bloudil dvorem, čas od času tvrdě bojoval o území s ostatními kocoury. Ale nové samičky, zabojované v jarních potyčkách, mu už žádné radosti nepřinesly žádná neprošla domem.
Dokladem jeho mužské slávy se stali mladí kocouříci s tou legendární markýzskou barvou, kteří se objevovali na jaře i na podzim: byli živými důkazy, že stárnoucí Vojtěch ještě drží reputaci.
Na kočičí důchod se Vojtěch dostal kolem roku 1998. Přestal vycházet ven, spal i devatenáct hodin denně, jedl málo. Stárnul tělem a duší.
A v červenci 1999 se stalo něco nečekaného: začal u dveří vydávat žalostné zvuky, škrábal po prahu, chtěl ven. Chápal jsem, že to nebude samo od sebe šel jsem za ním, třebaže jsem měl obavy, že někde skončí ve spárech psů.
Vojtěch se těžce sunul ze třetího patra, jako starý děda, na každém schodu se potýkal, nohy ho neposlouchaly. Obešel dům dokola a zamířil k strmé stráně za domem. Chtěl jsem ho vzít na ruce, pomoci mu, ale zarputile odmítal musel jít sám.
Na rovném úbočí kopce se zastavil u křivolakého žlebu plného prohlubní a děr. Najednou se otočil a pohlédl mi do očí, jako by se loučil nebo si chtěl navždy zapamatovat. Jeho zelené oči pronikaly až do duše. A pak najednou, nečekaně svižně, zmizel v jednom z otvorů ve svahu. V tichu.
Čekal jsem, volal jménem, naslouchal každému šelestu. Zkusil jsem prolézt za ním ale jen jsem si navlékl blátivé kousky za límec a ruce zabořil do zvířecích stop. Vrátiv se domů, vyčistil jsem si ruce, vzal baterku a sáček krmiva, které už v té době bylo běžně v prodeji. Vrátil jsem se, znovu volal. Ale kocour už nikdy nevyšel, neodpověděl. Musel jsem odejít, tuše, že to bylo naposledy.
Už se nikdy nevrátil. A možná není jen pohádka, že staré kočky odcházejí zemřít daleko od domu. Jediné, co nám zůstalo, bylo věřit nebo aspoň tiše doufat že ten keř šípků s purpurovými květy, co vyrostl příští léto u jižního svahu žlebu, není jen rostlina, ale náš Venek v nové, krásné podobě.