Hele, pojď se podívat, co se děje! Věnek přivedl celou rodinu domů…

Tati! Pojď se podívat na to divadlo. Venouš přivedl domů rodinu…

Venouš byl kocour, co měl typickou marquis barvu: tmavomodrá hřbet, stejný odstín na uších a ocasu, ale hrudník s límečkem, tváře, jemné ponožky na tlapkách, bříško, koneček ocasu a bílý trojúhelník na čele byly až oslnivě světlé. Celkově s typickou kočičí pružností působil neuvěřitelně graciózním dojmem tak trochu jako majestátní klavír. Venouš měl zelené, zamyšlené oči, pohled hodný zkušeného zpěváka a mistra kočičích serenád pod okny v kotí country stylu.

Kocour byl vzácně vychovaný. Na stůl neskákal, nábytek drápy neničil a nikdy se nesnažil s Newtonovskou vážností shazovat věci z komody, jen aby zkoumal zákony gravitace. Jaký byl jako kotě, můžeme jen hádat: možná šplhal po závěsech, shazoval vánoční stromky a honil se za hračkami. K nám přišel už dospělý, s vyzrálou osobností. A předtím bydlil rozhodně mimo byt.

Než se objevil u nás, žil Venouš v garáži rybářského družstva na druhé straně řeky. Ale jednou tam začalo být nebezpečno. Garáž dostala nového vedoucího ten byl vášnivým milovníkem psů, a o to větším odpůrcem koček. To rozhodlo Venoušovu další osud. Donesl ho k nám švagr, co tam pracoval jako svářeč.

Jinak ho psy vedoucího určitě roztrhají. Můžete ho vzít? prosil mě.

Tak jsme souhlasili. Venouš, jako mladý hezký frajer, se rychle pustil do vylepšování kočičí genetiky u všech koček v okolí.

Prosím vás teď nekamenovat za samovýběh a rizika s tím spojená. Byla to druhá polovina osmdesátých let, někde v malém městě na Vysočině tehdy o veterinární péči, natož kastraci, pořádně nikdo nevěděl. A kdyby někdo začal o tom mluvit s místním polopříčetným vetem z JZD ten by na něj hleděl jako na blázna.

I když Venouš pilně pracoval na poli lásky, žádná kočka mu nebyla opravdu výjimečná. Choval se ke všem stejně. To trvalo, než se na obzoru objevila Míša.

Jednou jsem se domů vrátil po noční službě, dal si sprchu a usnul. Kolem poledne mě přišla jemně probudit dcera ze školy.

Tati, vstávej, tohle musíš vidět. Venouš přivedl domů rodinu

Šel jsem do chodby, zatočil do kuchyně a zastavil se jako opařený. Venouš seděl v typické kočičí póze: hřbet do oblouku, tlapky složené, ocas omotaný kolem předních, uši a vousy vzpřímené…

A přímo před ním na podlaze hemžily tři koťata. Jejich vzhled křičel o původu: stejné tmavé hřbety, stejné bílé ponožky na tlapkách, stejné límečky na hrudi a na koncích černých ocásků bílé štětky. Přišel jsem blíž a další pohled mě šokoval.

Z Venoušovy misky, ne jí, ale doslova hltala jídlo rybu promíchanou s pohankou hubená, ošlapaná kočka v barvě tabby: šedě pruhovaná, s pokousanými ušima a utrápeným výrazem.

A když zvedla hlavu a podívala se na mě, úplně jsem se zarazil: měla jen jedno oko.

Já jsem jen přišla ke dveřím začala se omlouvat dcera a oni všichni pět seděli na rohožce u prahu, Venouš vpředu. Chtěla jsem je vyhodit, ale když jsem si všimla, že ta kočka má problém s okem…

Dobře jsi je pustila! řekl jsem rázně.

Zkusil jsem na kočku sáhnout, ale okamžitě se napjala, ucukla a zasyčela. Bylo jasné: důvěře k člověku už dávno odvykla. Pravděpodobně neměla štěstí na lidi narozdíl od Venouše, který měl štěstí na nás. Ani pomyslet, co by se stalo, kdyby ji a koťata našli místní lovečtí psi divocí a tvrdí. Už to, že měla jen jedno oko, o jejím životě leccos vypovídalo.

Nakonec jsme si celou rodinu nechali. Překvapivě se kocour stal vzorně domácím! Kdysi soupeřil ve dvoře našeho paneláku s ostatními kocoury kvůli krásným kočkám. Teď už se pral jen za své území, ne za srdce slečen. Vždy se po bitce vrátil domů, rozčepýřený a dotlučený, k své jedné očkařce.

Večer se usadili ve svém společném hnízdě velké krabici pod kuchyňským stolem. Tam Venouš s pečlivou láskou čistil svou zesílenou Míšu, zvlášť se věnoval jejímu poraněnému okem.

Nakonec jsem přiměl místního zvěrolékaře k léčbě. Nebylo to snadné musel jsem ho trochu popohnat, a pak ho odměnit lahví slivovice. Což za tehdejší prohibice nebylo zrovna jednoduché.

Koťata jsme úspěšně rozprodali a chlapi z družstva, když se dozvěděli, že jsou potomci Venouše, je vzali okamžitě, jako by šlo o mláďata šlechtěného kocoura. Ostatní se rovnou zapsali na čekání, počítajíc s tím, že Míša ještě přivede další.

Tak to šlo dál: šedá Míša porodila ještě dvakrát. Potom jednou odešla na toulky a už se nikdy nevrátila. Věrností svému kavalírovi nikdy nevynikala to jsme pochopili.

Hledali jsme ji celé dny: volali pod okny, prošli dvůr, nakoukli do opuštěných kůlen a prolézali olšové keře na kopci vedle domu. Všechno marné. Naštěstí poslední koťata už byla odrostlá a brzy si je rozebrali ti, co byli dlouho předem přihlášení.

Ale Venouš se začal trápit. Někdy seděl hodiny na parapetu, hleděl na ulici, jako by čekal někoho. Pomalu se procházel po dvoře, nebo svedl rvačku s ostatními kocoury. Nové kočičí dívky, které v boji získal, mu už radost nedaly žádnou další nikdy nepřivedl domů.

Jediným důkazem jeho minulých chlapských zásluh byli mladí kocouři s tím typickým marquis zbarvením, kteří se tu a tam objevovali na jaře nebo na podzim. Byli živým dokladem, že Venouš ještě drží úroveň a neztratil zbytky své energie.

Dospěl k plnohodnotné důchodě někdy kolem roku 1998. Přestal chodit ven, spal po 1819 hodinách denně, jedl málo. Bylo poznat, že stárne nejen tělem, ale i duší.

V červenci 1999 se stalo něco nečekaného: začal u dveří vydávat žalostné zvuky, škrabal po prahu a vytrvale požadoval pustit ven. Chápal jsem, že to není jen tak, šel jsem za ním, i když jsem měl v hlavě obavy z místních psů.

Venouš sestupoval z našeho třetího patra těžce, jako stařec unavený životem: na každém schodu se klopýtl, jako by ho tlapky neposlouchaly. Pak obešel dům dokola a zamířil ke strmému svahu kopce asi třicet metrů od domu. Chtěl jsem ho vzít do náruče, pomoci, ale zuřivě protestoval. Říkal tím: nedotýkej se musím jít sám.

Když vystoupal na rovný vrchol kopce, zastavil se u zvrásněného rokle, kde bylo plno malých děr a vymletých jam. Otočil se na mě a zadíval se přímo do očí jako by chtěl něco říct, nebo mě navždy zapamatovat. Jeho zelené oči se zdály prohlížet až do duše. Pak se nečekaně, navzdory své stáří, prosmýkl do jedné z děr pod srázem. A zmizel ve tmě.

Čekal jsem, volal ho, poslouchal každý šelest. Pak jsem se zkusil protáhnout za ním ale v úzkých chodbách zemních jeskyň jsem dostal jen pár mokrých hrudek na krk a několikrát sáhl na zvířecí výkaly. Kocoura jsem nenašel, nakonec jsem se vrátil domů.

Doma jsem si očistil ruce, vzal baterku a pytlík granulí, který už tehdy prodávali v obchodě. Vrátil jsem se zpět a znovu volal. Ale Venouš už nevyšel, neozval se. Odešel jsem, už tuše, že jsem ho nejspíš viděl naposled.

Už nikdy se neobjevil. Snad není pověrou, že staré kočky odcházejí umřít daleko od domu. Nám zbylo jen věřit nebo tiše doufat že ten keř planých šípků s purpurovými květy, co vyrostl příští léto u jižní stěny rokle, není jen obyčejná rostlina. Ale Venouš ve svém novém, nádherném znovuzrození.

Rate article
Add a comment