Bývalá manželka… Stalo se to před dvěma lety. Konec mé pracovní cesty se blížil a já měl odjet d…

Dobré zprávy

Stalo se to před dvěma lety. Moje pracovní cesta v Brně se chýlila ke konci a brzy jsem měl jet zpátky domů do Ostravy. Na nádraží jsem si koupil lístek a do odjezdu autobusu mi zůstaly ještě tři hodiny volného času. Procházel jsem se uličkami centra, když ke mně najednou přišla žena, kterou jsem hned poznal.

Byla to moje první manželka, s níž jsme se rozvedli před dvanácti lety. Alžběta se skoro vůbec nezměnila, jen její obličej byl až příliš světlý, snad jako by jí tento nečekaný setkání stejně jako mně zamávalo s city. Miloval jsem ji tenkrát moc, až nezdravě. Právě kvůli své nezvládnuté žárlivosti, se kterou jsem ji trápil, jsme se rozvedli. Měl jsem podezření na každého, dokonce i na její vlastní matku. Pokud se zdržela jen o deset minut, mé srdce bilo jako splašené a byl jsem přesvědčený, že se zblázním.

Nakonec odešla už nemohla unést každodenní výslechy: kde byla, s kým mluvila, proč přišla později. Jednoho dne jsem přišel z práce domů a přinesl malé štěňátko, abych ji potěšil nějakou radostí, ale byt byl prázdný. Na stole ležel jen lístek. V tom vzkazu mi psala, že odchází, i když mě stále miluje. Prý jsem ji svými podezřeními úplně zničil a už to dál nezvládla. Žádala mě o odpuštění a prosila, abych ji nehledal.

Po dvanácti letech jsme se tedy náhodně potkali v Brně. Povídali jsme si dlouho a já přitom málem zapomněl, že můžu zmeškat autobus. Nakonec jsem musel říct: Promiň, Bětko, musím už jít, jinak mi ujede spoj.

Alžběta mě rychle zastavila: Václave, prosím tě, můžeš mi pomoci s jednou věcí? Chápu, že chvátáš, ale kvůli všemu, co mezi námi bylo hezkého, mi teď neodmítej. Potřebuju se zastavit v jedné kanceláři, je to pro mě opravdu důležité, a sama tam nechci.

Souhlasil jsem, ale požádal ji, ať to bude rychlé. Vešli jsme do velkého domu a docela dlouho jsme procházeli z jednoho křídla do druhého. Chodili jsme po schodech nahoru a dolů, a mně to připadalo, že to zabralo nanejvýš čtvrt hodiny. Procházející lidé v budově byli různého věku děti, staří lidé i dospělí. V tu chvíli jsem se ani nedivil, co tam všechny ty generace pohledávají. Celou pozornost jsem měl upřenou jen na Alžbětu.

Najednou prošla dveřmi a na vteřinu se na mě otočila s pohledem na rozloučenou, a řekla: Je to zvláštní, Václave, nikdy jsem nedokázala být s tebou, ale ani bez tebe. Pak zabouchla dveře.

Stál jsem tam a čekal, až vyjde ven. Měl jsem chuť se jí zeptat, co tou poslední větou vlastně myslela. Ale už se neobjevila. V tu chvíli mi docvaklo, že bych měl rychle jet na nádraží, jinak nestihnu autobus. Rozhlédl jsem se a ucítil ledový mráz budova, ve které jsem stál, byla zcela opuštěná a zchátralá. Místo oken byly tmy a místo schodů zůstaly jen volně položené prkna, po kterých jsem se stěží dostal dolů.

Když jsem na nádraží znovu kupoval lístek, slečna za přepážkou jen smutně poznamenala, že autobus, kterým jsem měl jet, měl bouračku a zřítil se do Moravy. Nikdo z cestujících ji nepřežil.

O dva týdny později jsem stál v Praze na prahu bytu její maminky, kterou jsem vyhledal přes informační službu. Paní Růžena mi tiše sdělila, že Alžběta zemřela už před jedenácti lety, rok po našem rozvodu. Nechtěl jsem tomu věřit, měl jsem za to, že se mě snaží chránit, aby ji moje žárlivost už neobtěžovala.

Když jsem poprosil, jestli mi může ukázat její hrob, ochotně souhlasila. Za dvě hodiny jsem stál u náhrobku, ze kterého se na mě usmívala žena, kterou jsem nikdy nepřestal milovat. Nevysvětlitelným způsobem mi zachránila život.

Stál jsem tam dlouho, vděčný za to, co se stalo. Uvědomil jsem si, že opravdová láska není o vlastnictví, ale o svobodě a důvěře a že bolestné chyby minulosti mohou být i nečekanou vstupenkou k novému poznání.

Rate article
Add a comment