Tohle je dítě Igora…

Dobré zprávy

Tohle je dítě Ondřeje…

Tahleta příhoda se stává právě teď, v pěkném čtyřpokojovém bytě ve čtvrtém patře panelového domu na pražském Proseku. Žije tu mladá důchodkyně a pracující žena, osamělá paní jménem Jarmila.

Její život není ničím zvláštní, žádné velké výkyvy. Co den, to rutina: důchod, práce, kamarádky, občasné návštěvy u vnoučat a každodenní péče o starou maminku, která si žije sama v nedalekém domě.

Dnešek začíná jako každý jiný. Ráno Jarmila volá mamince a ptá se, jak se cítí. Je volno po třech směnách v soukromé ordinaci má dnes volný den. V ordinaci na recepci přijímá hovory pacientů a spravuje objednávky.

A dnes? Jasně, rutinně uvařit, přinést jídlo mamince dvě bloky pěšky, každý den totéž, už snad i neochotně zafuní, když si na to pomyslí. Chůze jí nevadí, vaření taky ne, zvlášť když včera mamince ještě zbyl čerstvý boršč a buchty. Ale ten pátý patro bez výtahu… ach jo. Stejně jako stálé mamčiny stesky, popisy bolestí, které už ani není potřeba řešit všechny diagnózy jsou stejně maminkou stokrát změněné, doplněné historkami sousedek nebo tipy z televizní Doktor Květy.

Jarmiliny rady matka smete ze stolu, jako by dcera neměla za sebou čtyřicet let zkušeností coby instrumentářka ve velké pražské nemocnici. “No co ty o tom víš? Tak víš, jaký podávat skalpel…,” poznamená maminka.

Po cestě k mamince potřebuje Jarmila do obchodu. Položí tašku s odpadky do předsíně, trochu se namaluje před zrcadlem. Na svůj věk vypadá mladistvě pouze jemné vrásky u očí, krátce střižené světlé vlasy, elegantní náušnice a jen lehounce povislé tváře.

“Mamince vezmu žitný chleba a máslo,” promítá si v duchu při podtrhávání rtěnky, když najednou někdo zvoní.

Vchod je chráněn domovním zvonkem. Kdo by sem asi tak mohl přijít? Možná sousedka paní Růžena. Jarmila jí občas pozve na čaj.

Jarmila, ještě s rtěnkou v ruce, otevře dveře.

Na prahu stojí světlovlasá dívka s culíkem, v pruhovaném tričku, tmavé mikině, džínách a batohem na zádech. Teprve později si Jarmila vybaví detaily. Teď jen vnímá její tvář a dítě zabalené v hnědě dece.

Oči napjaté, v obličeji napětí, dívka udělá krok ke dveřím a stručně, skoro šeptem, podává dítě: “To je pro Vás!”

Jarmila dítě vezme spíš z překvapení, stále držíc rtěnku. Náhle cítí v pažích jeho tíhu bože, vždyť je to miminko!

Když se vzpamatuje a podívá vzhůru, dívka už sestupuje schody.

“Ondřejovo dítě, já musím studovat…,” sykne chvatně dívka a mizí dolů. Dveře na ulici bouchly.

A je ticho…

Jarmila stojí na chodbě, jako v transu, čeká, že se dívka vrátí. Pak pomalu zajde zpět do bytu, pohledem zavadí o tašku na odpadky. “Jen abych nezapomněla vynést smetí, až půjdu k mamince,” napadne ji absurdně.

V předsíni je nějaká cizí taška. Ani si nevšimla, kdy ji dívka položila.

Bože, to je vážně dítě! A dívka říkala… že je to Ondřejovo? Skutečně řekla Ondřejovo?

Jarmila, s děckem v náručí, usedá na gauč v pokoji. Ano, dívka to určitě řekla Ondřejovo dítě.

Ale jaký Ondřej? Jarmila má jednoho syna jmenuje se Ivan. V Praze žije s manželkou, mají dvě děti. Jarmila je tady sama, manžel Petr jí zemřel už před lety.

Vůbec tomu nerozumí. A dítě v jejím náručí se pohne. Rychle je pokládá na gauč a rozbaluje. V béžovém overalu, s maličkou žabkovou dudlí, vypadá, že je mu sotva měsíc.

“No no, drobečku,” zamumlá, pohladí dítě spokojeně spinká.

Jarmila tuší, že odpověď bude v té cizí tašce. V ní najde jen dvě lahvičky, krabici Sunaru, plenky a několik kousků oblečení.

Stále ještě podvědomě čeká, že někdo zazvoní, dívka se vrátí, omluví se… a den bude v poklidu pokračovat: obchod, návštěva maminky…

Jarmila se i nalíčí, postává u okna, vyhlíží dívčinu.

Kde jen může být? Co je tohle za nepořádek?

Za chvíli začne dítě neklidně pobrukovat. Jarmila uvažuje, jestli má právo ho přebalit, nakrmit. Tak často přechází k oknu a čeká…

Nakonec musí přece jen přebalit. Pod overalem jsou dupačky a košilka.

Strach zodpovědnosti se zvolna dostavuje: Opravdu jí někdo nechal dítě?

Ondřej… Ondřej…

Ivan, její syn, za mlada býval dost bouřlivák. Kolikrát mu vyčítala dívky, které se u nich střídaly. I domů je vodil. Ale to bylo dávno před svatbou, dnes už je vzorný manžel a táta, práce mu zase tolik času nevezme a už i hypotéku doplatili, pořídili si nové auto…

“No ty jsi milá. No no, už ti vyměníme plenčičku.” Prostě mateřský reflex.

Bože, vlastní matka tu holčičku opustila? Pořád tomu nedokáže uvěřit, ale ruce se rozpomínají: vyměňuje plenku, obléká dupačky a hladí dítě, které zase přivírá oči.

Zavolá návod na přípravu Sunaru a jde mimino nakrmit.

Vtom zvoní telefon. Máma.

Proč nebereš telefon? ptá se s dotčeností.

Jarmila se vykrucuje, že ještě nebyla v obchodě. Máma zdlouhavě vysvětluje, jaké hrušky má koupit prý ty s tenkou stopkou a červeným bokem, měkké, žádné tvrdé.

“Slyším,” odpovídá mechanicky Jarmila, ale vnímá hlavně mimino v náručí.

Pak už je rozhodnutá: musí něco dělat! Ale má zavolat policii? A co když je dítě jejího Ivana? Pečlivě se na holčičku zadívá. Je v obličeji podobná vnučce Sabině. Co pak? Totální skandál, Ivanova žena by to v životě nepřekousla…

Holčička spokojeně papá, Jarmila se na ni zasněně dívá. Chvíli se ještě těší z toho klidného okamžiku po krmení, když dítě spí, zavolá Ivanovi ale ten má vypnuto.

Zoufale to řeší v hlavě. Tak moc nechce svému synovi ublížit a pořád doufá, že se dívka brzy vrátí, protože nevypadala jako asociál, spíš studentka.

Jenže matce svou situaci říct nechce. To by znamenalo celovečerní děsivé povídačky, varování a tragické předpovědi.

Telefonuje vnoučeti Ondřejovi, zjistí, že táta odjel za prací s plynaři do pohraničí a signál tam není. Vrátí se až pozítří a doma je všechno v pořádku.

“Och, aspoň byste mi dali vědět!” remcá Jarmila, ale chápe, že Ivan svoje pracovní cestování nehlásí.

Posílá SMS Ivanově ženě a prosí ji, ať mu vzkáže, že nutně potřebuje zavolat.

Stalo se něco? ptá se snacha.

Ne, jen budu moc čekat na jeho zavolání, prosím…

Snacha přislíbí.

Pak matce lže, že má vyvrtnutý kotník a dnes nedorazí, veškeré zásoby přece má, a boršč je taky. Matka reptá, vyhrožuje návštěvou, nabírá to až pětkrát.

Jarmila se převlékne ze světlých kalhot do domácích šatů, usadí se vedle holčičky a dumá.

Asi měla rozum vypnutý, když dívce dítě převzala. Ale děti se přece někdy najdou na prahu. Měla by zavolat policii?! Čemu brání? Strach o syna, i když se nejmenuje Ondřej. Možná dívka jen popletla byty, možná měl Ivan nějakou epizodu… Nechce jet na policii, vysvětlovat. Něco ji znepokojuje i v dívčiných očích byla v nich zoufalost, zlost, ale i jistota, že takto konat je správné.

Poradit se musí… s kým jiným, než s dávnou kamarádkou?

Viki, nebudeš mi věřit. Přinesli mi dítě!

Viktorie dramaticky nehysterčí, spíš přemýšlí jako Sherlock Holmes. Slíbí, že po práci dorazí.

V klidu, Jarko, na nic nespěchej. Hlavně klid.

Myslíš nevolat policii?

Ještě chvilku počkej. Musíme najít toho Ondřeje.

Prosím tě, jakého Ondřeje? Je v domě Ondřej?

Víš to jistě? Vždyť tu je přes padesát bytů a devět pater…

Možná si spletla patro, konstatuje Viktorie. Ale možná za tím stojí Ivan, měl bys mu zavolat.

Celý zbytek dne Jarmila tráví péčí o děvčátko. Mrkne do internetu kvůli rozestupům krmení a rychle zkouší všechny možné rady masáž, koupel, dětský krém. Je to zvláštní, kolik emocí v člověku probudí takový drobeček.

Zase volá maminka: “Jak kotník? A zítra dorazíš?”

Ale Jarmila doufá, že zítra už bude vše vyřešené.

Odpoledne dorazí Viktorie, hned prozkoumá věci a jde zvonit ke všem Ondřejům v domě. O dítěti nemluví, vypráví cosi o dopise.

Mám to! zaraduje se, když bouchne dveřmi.

Potichu, malá teď usnula.

Ale malé dítě toho naspí, mrkne Viki, nakonec holčičku vzbudí pláčem, ale našla jsem ho! Prý na šestém patře, opravdu bydlí Ondřej, podle všeho typ na tatínka.

Vsadím se, že se jen spletla v patře, šeptá Viki. Půjdeme!

Kam?

Vyjasnit. K Ondřejovi.

A co když popře vše?

Jarmilo, to musíš chtít zjistit pravdu. Nebo ne?

Jarka chce. Holčičku uspí a s Viktorií pak tiše stoupají na potřebné patro. Zazvoní.

Kdo je tam? ozve se starý hlas.

Hledáme Ondřeje, odpoví Viki.

Otevírá stará paní, zamračená. Otočí se a v bytě volá: “Ondro! Zase tu někdo je pro tebe!”

Viki směle vchází, Jarka stojí před prahem. Z pokoje vychází mladý muž, trochu rozcuchaný, menší, robustní, s vousy.

Dobrý den, víte kvůli tabletu? ptá se.

Tabletu? Ne, kvůli něčemu jinému. Zjistili jsme, že paní Jarmile omylem zůstalo vaše dítě.

Chlapův obličej je plný úžasu. “Dítě?” vykulí oči, “to ale není moje.”

No tak, u nás je jen jeden Ondřej v domě, argumentuje Viki.

Já žádné dítě nemám, trvá na svém Ondra.

To musíte dokázat. Vaše přítelkyně se mohla splést v patře, omylem dítě doručila k Jarmile. Nemáte s tím nic společného?

To je nějaký omyl. Já s žádnou dívkou nic neměl, ani loni v létě žádnou známost. Internet mi stačí, fakt. Neváže se to na mě.

A jak se jmenovala ta dívka? zklamaně se ptá Jarka.

Nevím, neřekla to.

Omluví se, asi se spletly, a už jdou dolů.

Počkejte! zarazí je Ondřej. Možná můžu pomoci, jsem ajťák, bloger. Můžu zveřejnit pátrání po matce, dát fotku dítěte…

Ne, díky, mávne rukou Jarka a pořád cítí vinu vůči synovi. Navíc, podle zákona by přece měla volat na 158, ne? Ne dávat posty na internet.

Viki kroutí hlavou: “To je nová generace, ani do práce nemusí… Vypadá, že je neškodný. Nemyslíš?”

Jo, typický domased­ajťák.

Syn se až do večera neozval. Volá Ivanově ženě znovu. Ta se omlouvá, jak nestíhá, dcera má plavání, syn zítra potřebuje na fotbal novou soupravu, lítala po městě A teď až volal Ivan.

Kdyby jen tušila! “Zítra zavolám policii,” rozhodne se Jarka.

Ale lehnout a usnout nejde. Znovu vidí v očích té dívky zoufalství, strach, naději. Jaký osud by holčičku čekal? Zavolá-li policii?

Noc je krutá. Jarka se budí při každém šramotu od miminka, chová ji, připravuje Sunar. K ránu obě únavou usnou.

Probouzí je hovor od maminky.

Jak noha? Přijdeš?

Přijdu, koukne na dítě, pak z okna.

Tak, hrušky a ještě…

Nakonec děti potřebují čerstvý vzduch. Jarka uplete ze šátku provizorní nosítko, s radostí malou přebalí, všimne si, jak pěkné má šatičky. Vydává se do obchodu.

V obchodě ji naplňuje pocit radosti už není úplně sama. Ale když pak dojde na páté patro…

Co to máš? diví se maminka.

Ne co, ale kdo, podá nakoupené věci, položí malou do pokoje a sama si sedne s únavou.

Kde se tu vzala?

Naděje Sýkorová mě požádala pohlídat vnučku, je teď na kadeřnici.

A co kotník?

Už je lepší…

Obě obdivují holčičku. A dnes maminka nemluví o bolestech, o stádiích a vrcholech všech bolestí.

Podívej, jak krásně chytá prstíkem. A jak se jmenuje?

Nevím, ptát jsem se nemusela, je tu na chvilku.

Ach ty, jak můžeš brát dítě bez jména?! hubuje maminka.

Jarka cestou domů přemýšlí, jak by se asi holčička mohla jmenovat, a tipuje v duchu česká jména.

Doma jí pípne sms Ivan je už na signálu! S malou v náručích volá.

Co? Mami, prosím tě, já jsem ženatý, šokovaně reaguje, když Jarmila vše vyklopí.

Dítě mi bylo předáno, chápeš… A co když jsi Ondřej ty, pod jiným jménem?

Mami, já jsem Ivan, sám jsi mě tak pojmenovala. Je to nějaký omyl! Volat policii!

Už brzy, ale… je hladová, byli jsme venku, já jí koupila Sunar… Později to vyřeším.

Mami! Policii! Slyšíš mě? Já už se bojím o tebe.

Ale no tak… není to hrozné. Holčička je opravdu pěkná…

Teď by se ti hodil Péťův syn, viď?

To jsou nesmysly! Zítra to rozhodnu. Pomáhá mi Viki.

Jarka ale odkládá zavolání policie. Uklidí, přebalí, nakrmí, uspí malou. Přemýšlí: Kam ji čeká dát? Do kojeneckého ústavu? V jaké nemocnici skončí? Vždyť doma jí je nejlíp… Ale zítra má službu, nechce problémy. Je to protiprávní.

Unavená usíná s holčičkou u sebe. Ta spokojeně spí s hlavou na její ruce.

Pak někdo zvoní Jarmila ztuhne, koukne kukátkem, otevře.

Kde je? Kam jste ji dala?! na prahu stojí ta dívka, nervózní, roztřesená, v tílku a kraťasech, sotva oblečená, vlasy rozcuchané.

Proč jste to hned neřekla?! tlačí se dovnitř.

Že to nejste vy, chcete říct? poznamená Jarka ospale.

Jen mi řekněte, kde je! oči prosí: Musíte vědět!

Pojďte dál, zve do bytu.

Dívka jde jako ve snu, čekající na adresu, kde je její dcera. Místo toho slyší:

Je tady. V ložnici, spí.

Dívka omámeně vstoupí, spatří dceru a sedne si na koberec a rozpláče se. Řádně, s celými rameny v slzách. Jarmila ji postaví, donutí napít se, nabídne čaj a čokoládu.

Jez, bude ti líp, říká Jarka, vždyť je zdravotnice.

Přes slzy se dívka představí Julie, malá se jmenuje Liběna.

Příběh je všední: Julie přijela z vesnice na Vysočině, matka zemřela, otec ji kvůli těhotenství skoro vyhodil, podpora žádná. Studuje zdravotní školu, stejně jakou absolvovala i Jarka kdysi. Milovala se loni s pražským Ondřejem, jednou se v jeho bytě ocitla, on slíbil, že se o dítě postará. Po Novém roce zmizel, telefon vypnutý, pouze v diskuzích na internetu se někdy ukazuje. V Praze bydlela chvíli u kamarádky, ale musela odejít. Výčitky, strach o dcerku, s penězi v koncích, musela zvládnout zkoušky. V zoufalství vzpomněla na sliby Ondřejovy mámy a vydala se do paneláku, kde kdysi Ondřej bydlel. Bohužel spletla barák i patro.

Běžela pryč, večer cvičila do školy, celou noc nespala, stále myslela na dítě. Ráno Ondřejovi napsala přes internet, jestli její dítě je doma a on odpověděl, že o ničem neví.

Julie se rozběhla zpět ve spěchu, ve stejném tričku a šortkách, s panikou.

Vy vypadáte jako jeho máma z fotky, vůbec mě to nenapadlo, říká mezi vzlyky.

Víš, jak se říká: největší hloupost je vytvořit mistrovské dílo a nepřihlásit se k němu. Dívala jsem se na vaši holčičku a říkala si, kdo by se jí mohl vzdát? Je dobře, že jste se vrátila. Kam půjdeš teď, k Ondřejově matce?

Ne, nechci. Noc jsem nespala, Libušku pořád hledala, kojit potřebuje… Zkusím do koleje, a pak uvidím. Vy jste se musela bát, že?

Ano, měla jsem strach. A ještě se musím omluvit sousedovi Ondřejovi. Vznikla hrozná situace, směje se Jarka.

Vypráví, jak navštívily špatného Ondru. Julie se pousměje.

Pak se nabídne, že půjde sousedovi říct, že byl omyl. Ale Jarka ji radši pozve, ať zůstane u ní na měsíc ať se připraví na státnice. Samotu doma nemá ráda a syn jí říkal, že by mohla případně někoho ubytovat.

Julie neochotně souhlasí. Jarka jí připraví lůžko, povlečení. “Zítra mám službu, ty klidně tady buď s Libuškou, nakrmíš ji, zbytek najdeš v lednici. Miminka stejně spí. Já ti koupila čerstvé mléko, ale stejně budeš kojit…”

Julie záhy usne. Vedle, v postýlce, tiše oddychuje Liběna.

Viki, neuvěříš…, šeptá Jarka do telefonu, Ne, Ivanovo to není. Volal mi. Ani sousedův ne. Teď tu mám Julie a její Liběnu. Ne, nevyhodím ji, Viki! A jak jsem ráda, že jsem nezavolala policii!

Julie neztratila mléko, zkoušky složila na výbornou. K Jarmilině mamince teď často chodí Julie, páté patro už jí nevadí.

A světe div se rady od Julie maminka poslouchá na slovo.

Julie po škole nastoupí do nemocnice, Jarmila jí přes známosti sežene noční služby na záchrance. Julie se často s Jarkou radí, medicína ji opravdu baví.

A Ondřej od vedle přijde na to, že jeho babička potřebuje celý cyklus injekcí a právě Julie jí je bude píchat.

Nakonec, na podzim, Julie s Liběnou opravdově sbalí věci a přestěhuje se o dvě patra výš. Život, lásky i zklamání píše dál nový scénář, tentokrát už po svém…

Rate article
Add a comment