To nebylo psáno osudem… Příběh z vlaku: Dědečkové v kupé sdílejí recepty, zatímco za oknem míjí kraj…

Dobré zprávy

…Vlak už drkotal druhý den. Cestující už dávno stihli navzájem představit své rodinné rozvětvenosti, vypít kýbl čaje, zlikvidovat několik svazků křížovek. Začalo se rozjíždět ono klasické povídání o životě. Syndrom spolucestujícího, pravý to fenomén v českých vlacích člověk toho v kupé naslechne, co by jinde neslyšel ani za deset let.

Seděla jsem na bočním sedadle a v sousedním oddíle se tři dámy zkušeného věku předháněly v receptech na kynuté těsto a v tipech na pletení ponožek na pěti jehlicích. Vlak se klikal nad mostem, odkud byl parádní výhled. Čisté nebe, slunce září jako klíště, řeka se líně vlnila a na kopci, porostlém trávou, se bělala barokní kaple s typickou zlatou cibulkou.

Dámy ztichly; jedna se poctivě pokřižovala.
To vám musím povědět historku, spustila její sousedka. Chcete věřit, věřte, nechcete, nevěřte.

Stalo se to před pár lety na jaře. Žiju sama, děti nemám, manžel už mi dávno leží na hřbitově. Naše vesnice není velká, ale kromobyčejně roztahaná rozhrnutá po obou březích řeky. Do krámu a na poštu je třeba, jak jinak, přešlapat ten prkenný most. Ten den mi brzy ráno zavolal brácha, že míří pracovně do Plzně a udělá si zajížďku, aby mě viděl neviděli jsme se snad pět let, bydlí až někde u Frýdku.

Tak jsem byla nadšená, že bych mohla soutěžit s počasím v jasnu! Povídám si: musím vletět do krámu, koupit trochu mouky, kostku másla a cukru, abych toho vzácného hosta poctila nějakým tím koláčem. Vrazila jsem rychle kabátek přes pyžamo, nezapínala, jen přehodila šál, do gumáků vklouzla a pelášila napříč vesnicí.

U řeky se zarazím a přemýšlím ta cesta po mostě je fakt krok stranou, no a co kdybych to vzala hezky po ledu? Jasně, je už na jaře docela teplo, ale v noci zamrzá a tamhle u mostu sedí rybáři, a to jsou pořádní chlapi! Tak si říkám jestli ti s kýblem ryb a piv určitě nespadnou, tak já to drobná žena dám dvakrát.

Scházím tedy na břeh, led vydává povážlivé ticho. Udělám krok, druhý, všecko drží. Řeka tu zahýbá, místo je úzké, budu tam za minutu. No a věřte nevěřte, dost dlouho mi nedošlo, že už nejsem nahoře, ale pod ledem, pokračovala paní. Led jak mě objal, vzduch mě opustil jen v krátkém zařvání. Drápu se nahoru, ale ztěžklý kabátek mě stahuje dolů. Ještěže nebyl zapnutý! Strhnu ho pod vodou, plavu snáz. Je to šílený pocit, když se držím ledu, a on se pod rukou drolí jak oplatka, tak zas letím pod vodu. Hlas žádný, křičet nejde.

Vidím na břehu stojí sousedka, zírá, kamarádsky. Zvednu ruku, mávám, ať zavolá rybáře a ona uskočí dozadu a zmizí! No to se mi chtělo umřít ještě rychleji. A je to, má milá, tohle je tvůj poslední obraz v životě. Chudák brácha přijede a nic z tebe nebude.

Poslední zoufalý pokus, led znovu praská. A tu najednou kde se vzal, tu se vzal chlap. Ani jeden porybář poblíž nebyl, kde se tu vzal? Jak mě zahlídl?

Lehne si na břicho, natáhne ruku:
Poďte, paní! Vydržte, dáte to!

Netuším, kde se ve mně vzala ta síla. Ale měl pravdu led pod ním taky zavrzal, bleskově popadl mladou břízu, vyvrátil ji, zase ke mně, podstrčí strom a povídá:
Chyťte se pořádně, za kořen; za kořen!

No chytím se, klouže to, větve zmrzlé, ale nakonec mě po tom stromě vytáhl jak bramboru z pole! Ležím na ledě, slzy mi zamrzly na tvářích. On se skloní a povídá:
Tak co, žijeme, tetičko?

Jen kývnu, na slovo není prostor.
No, chvála Bohu, odpoví, domů běžte, nic vám nebude.

Utřu si oči, postavím se, ohlédnu a chlap nikde. Kam by se schoval? Všude dohlédnu na kilometry, rybáři už aspoň běží ke mně.

Jeden mě doprovodí domů, převleču se, leju do sebe kotlík čaje. Jenže bez rohlíků to nepůjde, co nadělám zamířím do obchodu pěkně přes most.

U krámu ta sousedka. Zírá na mě jak na ducha, pro jistotu se křižuje.
Tak tys se neutopila, jo?
A tys mě nešla zachraňovat pročže? vracím otázku.
No, když jdu blíž, utopíme se dvě; k rybářům bych to nestihla. Říkám si osud! Když už se máš utopit, nedá se nic dělat. Jenže tys prostě nechtěla. Stejně fajn, že to dopadlo dobře.

Brácha se zdržel jen den, ani jsem mu nic nevyprávěla. Po jeho odjezdu se ptám po vesnici, čí mohl být ten chlap. Cizí, to je jasný, oblečení měl jak z pohádky, skoro jak v plášti s kápí.

Náš dvorek zná kdejakého příbuzného od sousedů, tohle by člověk zaznamenal. Něco mi říkalo, že jsem ho viděla, ale kde hlava děravá. Nikdo z vesnice o návštěvách nic nevěděl a nikdo jiný ho neviděl.

Tak jsem se sbalila, zajela do sousedních Tlučné do kostela. Jdu dát svíčku za to, že jsem vyvázla. A hle z kostelní ikony se na mě dívá můj zachránce. Svatý Mikuláš! No padla jsem před obrazem a hotovo. S panem farářem jsme si dlouho povídali.

Takováhle věc! A věřte nebo ne, opravdu jsem od té doby nebyla ani nemocná, ani rýmu jsem nechytla, dokončila paní svůj příběh. Chcete-li, věřte, chcete-li, nevěřte.

Rate article
Add a comment