10. dubna
Dnes večer dlouho nemohu usnout. V hlavě mi pořád dokola běží náš poslední rozhovor s Anetou. Byl tak plný radosti, když mi oznamovala, že s Jiřím koupili byt v osobním vlastnictví! V Praze! Ještě teď mi v uších zní její smích a v pozadí hlas mého zetě.
Mami, vždyť tě uslyší sousedi… smála se Aneta, když jsem nadšeně vykřikla do sluchátka.
Ať si klidně poslechnou! Je to nádhera. Kdy vás přijdu navštívit? Dnes, nebo zítra? Udělám ten tvůj oblíbený jablečný koláč, Jiří ho určitě ocení.
Chvilku bylo v telefonu ticho, pak Aneta řekla: Přijeď raději v sobotu, to už postavíme všechen nábytek na místo.
V sobotu jsem vešla do jejich nového bytu a celým tělem mnou projel zvláštní pocit ta světlá obývací místnost, vysoké stropy, vzduch nasáklý čerstvou barvou a vůní dřeva… Novostavba v okrajové části Prahy měla prostornou kuchyň a zasklený balkon, kam prý jednou postaví kočárek.
Celý den jsme proklábosily o bydlení, o dětech, o budoucnosti. U oběda padlo téma, které mě tížilo už dlouho.
Měla jsem o vás strach, Anetko. Ty v sedmém měsíci a bydlení v pronájmu, kde vás mohla majitelka kdykoliv vystěhovat. Dítě potřebuje jistotu, domov, povzdechla jsem si a zadívala se na ni i na Jiřího.
My to zvládali, mami, odpověděla Aneta klidně, ale v očích byl náznak únavy. Viděla jsem, jak se Jiří vyhýbá pohledu a hraje si s okrajem ubrusu.
Chápu, řekla jsem. Ale nebojte, já vám budu pomáhat, a rodiče od Jiřího taky přiloží ruku k dílu.
Jiří přikývl, Aneta se slabě pousmála, ale napětí v ní zůstalo.
Za pár měsíců se narodil Ondrášek. Silný, zdravý, živý kluk. Jezdila jsem každý týden, vařila jim polévky, prala plenky, vozila kočárek po nových chodnících. Život se usadil. Jiří postoupil v práci a Aneta už uvažovala o druhém miminku. Po dvou letech se jim narodila Viktorka a byt znovu naplnil dětský smích, nepořádek a noční nevyspalost. Byla jsem pyšná, že jejich život se ubírá správným směrem.
A pak přišla rána. Jiřího propustili z práce. Dlouho mi to tutlali pod záminkou, že mají jen těžké období. Skutečnost vyšla najevo, když jsem jednou přijela neohlášeně a našla jsem Anetu mezi hromadou lejster a posmrkaných kapesníků.
Mami, už to nezvládáme… Tři měsíce máme zpoždění se splátkami. Každodenně nám z banky volají, přiznala tiše.
Snažila jsem se pomoci, kde šlo telefonovala po příbuzných, přátelích i sousedech, skládali jsme peníze, jak se dalo. Ale nestačilo to. Rodiče Jiřího sami sotva vystačili, když jeho tatínek dlouhodobě onemocněl.
A tak byt šel brzy pryč
Sedávala jsem pak u své kamarádky Ireny, hrnek čaje mi chladl v dlaních, a svěřovala jsem jí tu tíži na hrudníku.
Teď bydlí celá rodina v malém jednopokojovém bytě. Čtyři duše v jedné místnosti Ondráškovi jsou čtyři, Viktorce dva. Nemají kde si hrát, běhat, pořád si zavazí Sklonila jsem hlavu, slzy pálily v očích. A já je přesvědčovala, že to zvládnou, že bude všechno v pořádku. Jaká ironie, když jsem teď téměř bezmocná, s důchodem sotva stačí na základní věci
Irena se mě snažila uklidnit, ale úzkost odmítala ustoupit. Měla jsem pocit, že jsem Anetě přinesla víc problémů než štěstí.
Čas plynul, rodina se zase zvedala na nohy, s bankou byli splaceni a pomalu šetřili na nové bydlení, byť skromnější. Když měl Ondrášek šesté narozeniny, donesla jsem mu velkou stavebnici vybírala jsem ji snad tři hodiny v hračkářství. K tomu obálku s dvěma tisíci korunami, aby měl na vysněný mobil. Od radosti mě objal a běžel se pochlubit sestřičce.
Za pár týdnů jsem mu volala. Vyprávěl, že dostal nové trička, šortky i blikací tenisky.
A kde na to rodiče vzali? ptala jsem se, protože vím, že mají napjatý rozpočet.
Maminka použila ty peníze, co jsi mi dala. Říkala, že na mobil začnu šetřit jindy, že teď jsou potřeba nové věci na léto.
Vyschlo mi v krku. Zbytek hovoru jsem už jen předstírala úsměv, ale v hrudi narůstalo rozčilení.
Druhý den jsem šla za Anetou hned zrána, ještě s nekontrolovaným vztekem.
Jak jsi mohla sáhnout na peníze, co jsem dala Ondráškovi? Byly pro něj!
Aneta jen zavřela oči a tiše řekla: Mami, uklidni se. Měl nové věci na léto, potřeboval je.
Ale já chtěla, aby si šetřil na telefon! Na to ta obálka byla!
Mami, udělala jsem, co bylo podle mě správné. Peníze doma rozděluji já a rozhodla jsem, že teď jsou potřeba jinde.
To je tvoje spravedlnost? Po tom všem? Ty a Jiří jste už prohospodařili byt, radši byste se měli stydět!
Aneta zbledla, mlčela, v jejím pohledu však byla bolest.
Prosím, jdi už domů, mami.
Práskla jsem dveřmi a běžela domů, srdce naštvané, ego uražené. Pořád jsem si říkala, že za mnou stejně přileze a poprosí o odpuštění.
Ale týdny plynuly. Aneta nevolala, neodpovídala na zprávy. Opět jsem u Ireny v kuchyni mačkala v ruce kapesník a tíže mi seděla na hrudi.
Odepřela mi vnoučata, nepřeje si, abych chodila na návštěvu
Irena nalévala další šálek čaje. Řekla jsi jí tehdy něco hodně ošklivého?
No, možná jsem řekla, že neumí hospodařit s penězi, že jsou oba břídilové. Ale to je přece pravda, ne?
Irena se zadívala z okna. Peněz v obálce ses vzdala, byly to pak už Ondráškovy peníze. A ty jsi je de facto darovala celé rodině, pokud bylo potřeba koupit něco důležitějšího než mobil. Navíc jim neustále připomínáš tu nešťastnou hypotéku a ztrátu bytu. Není divu, že se zavřela do sebe.
Sklopila jsem oči. Já to myslela dobře, jen mám prostě strach
Tak zkuste zavolat první ty, zvednout telefon a omluvit se. Třeba to všechno zlomí.
V hlavě mi zní Irenina slova celý večer. Jsem jejich máma, vždyť chci pro ně jen to nejlepší. Ale umím to vůbec říct správně?