Klásky: Příběhy z české vesnice

Dobré zprávy

KOLÁRKA

Přibližně před pětadvaceti lety, když jsem ještě byla mladá a nezkušená, obvodní lékař mě navzdory mým protestům poslal do interního oddělení. V té době mi bylo třiadvacet let a mému manželovi, Pavlovi, šestadvacet. Pavel pracoval jako konstruktér v projekční kanceláři a já dokončovala studia na vysoké škole. Byli jsme manželi něco přes dva roky, ale děti jsme ještě neměli kojenecké plenky a dupačky zatím nebyly v plánu.

Považovala jsem se za správnou a vzornou manželku téměř bez chyb. Ale právě v Pavlovi jsem den za dnem nacházela stále víc tmavých skvrn. Nelíbilo se mi například, že podle mě věnuje víc času své motorce než mně. Byla jsem přesvědčena, že Pavla dokážu změnit v tom, co se mi na něm nelíbilo. Jak ukázal čas, mýlila jsem se a změnit jsem se musela já sama.

Po náročných zkouškách se mi zhroutil organismus žaludek mě začal příšerně bolet, bylo mi nevolno, nic jsem nemohla jíst ani pít.

Děvčátko, řekl mi prošedivělý pan doktor Svatopluk Koutný, když si rovnal brýle s rohovinovými obroučkami na nose, šetři si zdraví od mládí, a šaty šetři, když jsou nové. A žádné odmlouvání, Kačenko. Potřebuješ pořádně vyšetřit a zaléčit. Tímto tě přenechávám kolegům, kterých si nesmírně vážím. Já si myji ruce, beruško.

Podal mi žádanku a já, se slzami v očích, šla s pláčem na příjem do nemocnice.

Na pokoji nás bylo čtyři dvě asi padesátileté dámy, hodně stará babička v bílém puntíkovaném šátku a já. Staré paní bylo jméno Anežka Štěpánková, ostatních dam už si nepamatuji.

Na nikoho jsem neměla náladu byla jsem uražená na celý svět, nejvíc na Pavla, protože jsem si tehdy myslela, že se mě chce zbavit a ani se nesnažil prosadit, abych se léčila ambulantně. Ležela jsem stočená do klubka, odvrácená ke zdi, a v duchu obviňovala všechny kolem sebe.

Dej si ty své skleničky a krabičky, já to jíst nebudu, spustila jsem na Pavla, když mi zase přinesl jídlo.

Kačenko, prosím tě, vždyť doktor říkal, že dušená mořská ryba je přesně to, co teď potřebuješ, odpovídal mi starostlivě Pavel. Aspoň to ochutnej. Hodně jsem se snažil! A brambůrky, prosím, aspoň lžičku?

Nepros, nechci. Vem to a dej kočkám na dvoře, i když pochybuji, že by to někdo jedl, odsekla jsem a sledovala, jak smutně odchází. O to víc jsem mu chtěla ublížit, a tak jsem po něm ještě hodila nějaká ošklivá slova.

Už sem nechoď! vyháněla jsem Pavla pokaždé.

Ale on přicházel dál, před i po práci, bez ohledu na moje nálady. Každé ráno jsem na stolku našla čerstvé jídlo, co uvařil vlastníma rukama. Skleněné nádoby balil do flanelové deky, aby nevychladly. O jeho trpělivosti a lásce jsem si však nevážila.

Jak to stíhal? Dnes už chápu, že se mnou neměl lehký život, ale tehdy mě takové maličkosti nezajímaly.

Tablety, injekce a kapačky nepomáhaly. Chřadla jsem před očima zhubla jsem, měla propadlé tváře a obrovské kruhy pod očima. Po důkladných vyšetřeních mi stanovili diagnózu chronická gastritida. Možná si řeknete, že to není nic hrozného, ale pro mě to byla skutečná zkouška.

Po všech procedurách jsem ulehla na svou skřípavou postel a hleděla do prázdna. Nikdo ke mně moc nechodil, vyzařovala jsem samý negativismus, ač jsem si to uvědomovala, neuměla jsem to změnit.

Jednou zůstaly obě ženy přes noc doma a na pokoji jsem byla jen s Anežkou Štěpánkovou.

Nespíš, Kačenko? zeptala se mě tiše babička.

Ne, bolí mě břicho, zabručela jsem a otočila se zády.

Víš, Kačko, pokračovala stará paní, já už tuhle nemocnici navštěvuju třikrát ročně na prevenci. Mám, stejně jako ty, obyčejnou gastritidu, která se dá zvládnout i doma.

Chcete mi snad dělat přednášku o dietě? Prosím vás, neztrácejte čas. Všechno už vím sama, vyštěkla jsem.

Nechtěla jsem tě urazit, Kačenko, odpověděla mírně Anežka, jen jsi mi připomněla mě samotnou. Kdysi dávno jsem taky byla taková, plná vzdoru a požadavků…

Začala jsem její slova vnímat a obrátila se k ní. Seděla na posteli, dívala se na mě dobrotivýma očima a já najednou viděla úplně jinou ženu: drobnou, hubenou, s hrbem na zádech. Ale jaké vydávala teplo! Její oči blankytné jako letní obloha přímo zářily. Doslova svítila zevnitř.

Vzpomněla jsem si, že ji neustále někdo navštěvuje pacienti i personál jí vyprávěli své příběhy, ona vše trpělivě vyslechla a klidně odpovídala. Někdy odcházeli uplakaní, jindy s úsměvem na tváři. A často jí jako poděkování nosili malé dárky balíček sušenek, láhev kefíru, nebo v té době nedostatkové piškoty, dětskou výživu, bonbóny.

Anežka Štěpánková vždycky každého vřele objala, poděkovala a poté si nenápadně otírala oči.

Víš, Kačko, jestli máš chuť poslouchat, povím ti jeden příběh ze svého života, usmála se mírně, ale v očích měla stesk. Ve tváři jí na okamžik vymizely vrásky a připomínala malou vyděšenou holčičku.

Omlouvám se, že jsem byla hrubá, Anežko. Moc ráda si poslechnu, co mi chcete říct, odpověděla jsem.

Ale dej si nejdřív vývar s kuličkami, kývla ke sklenici zabalené v dece.

Poslechla jsem, a když jsem ochutnala první lžíci, žaludek najednou přestal bolet! Ani jsem to nechápala snědla jsem téměř polovinu polévky a chutnala mi!

No vidíš, že ti chutná, řekla babička, ale hned se nepřejez. Budeš jíst méně, ale častěji. Uvidíš, že všechno bude dobré. Ale musíš se naučit vážit si druhých, hlavně svého muže. Opravdu tě miluje. Nevytlačuj ho, nekaž si život. Slíbila jsem ale že ti povím, co jsem nikdy nikomu nevyprávěla.

Anežka se napila čaje a ponořila suchar.

Vyrostla jsem v rodině, kde nás bylo sedm dětí. Nejstarší bratr František umřel na tuberkulózu, nejmladší sestra Julie zemřela na tyfus, bylo mi tehdy sedm. Otec dělal v dílně ve Znojmě a matka se starala o domácnost. Šila šaty, košile i halenky, půl vesnice chodila v jejích výtvorech.

Ráda jsem četla a učila se, až jsem šla na pedagogickou školu v Brně. Mladá a ambiciózní učitelka, to jsem byla zpátky doma. Chlapi mě zvali na schůzky, ale nikdy jsem si žádného nevybrala.

Fuj, říkala jsem mamince, kdo to je ten Jarek? Stájník? Jako žena stájníka? Jemu ruce smrdí od hnoje! Nebo soused, pijan, nebo kovář, co ani číst neumí S takovým žít, nikdy!

Rodiče jen vrtěli hlavami, ale k ničemu mě nenutili.

Jednoho dne, do naší vesnice Roudnice poslali nového ředitele školy. Vysoký, modrooký, klidný, dobrosrdečný. Okamžitě mě okouzlil. Děti ho uznávaly po vyučování se jim věnoval, zdarma. Zanedlouho jsme měli svatbu.

Anežka vstala, narovnala mi pod hlavu polštář a pokračovala.

Maminka mě varovala neukazuj novýmu manželovi svůj tvrdohlavý charakter. Buď milejší, zahoď hrdost. Ale já ji neposlouchala.

S Ludvíkem, tak se můj muž jmenoval, jsme učili na škole. Po třech letech se nám narodila dcera, Věrka. Děvčátko bylo slabé, s nemocným srdcem. Zemřela ve svých jedenácti letech těsně před válkou. Druhá dcera, Klára, byla tatínkovi opravdu podobná, šikovná, krásná, báječná holka!

Ludvík často jezdil do města a vozil mi odtamtud látky. S maminkou mi šily nové šaty byla jsem módní hvězdou vesnice! Ale já stále nebyla spokojená barvu nebo vzor látky jsem si vždycky našla, proč remcat.

V roce třiatřicet přišel těžký hlad. Každý měsíc jsme zásoby rozdělili na třicet dávno přesných hromádek, abychom vyžili. Víš, Kačenko, dodnes nevylévám ani dýňová či melounová semínka.

Denně jsme měli dvě tři brambory, hrst krup, cibuli, mrkev, něco semínek a slunečnicových jadérek, lžíci sádla, sklenku tmavé mouky. Všechno jsem pečlivě vázala do uzlíčků a schovávala. Kdybychom nepočítali, vše se snědlo hned a pak by nastal opravdový hlad.

Za vesnicí bylo obilné pole, hlídané dnem i nocí. Touha nasbírat alespoň několik klásků byla obrovská, ale strach z vězení kvůli rozkrádání obecního majetku byl ještě silnější.

Jednu noc jsme s Ludvíkem rozhodli pole navštívit. Už jsme neměli sílu dívat se na neustále hladové děti v noci se mi zdávalo o pečených bramborách a chlebu s olejem. Ráno jsem se vždycky budila s hroznou chutí na jídlo a bolestí žaludku.

Uložili jsme děti a vydali se zahradami ke kláskům. Rozhlíželi jsme se všude kolem, na poli jsme začali trhat obilí, když tu najednou dusot koňských kopyt! Strážný objížděl pole. Shodili jsme klásky a schovali se v křoví. Naštěstí si nás nevšiml!

Domů jsme šli s prázdnou. Tam jsem zjistila, že jsem přišla o sukni protože jsem byla tak vychrtlá, musela mi zklouznout, když jsem třásla klásky z podolku!

Anežka se rozesmála, ale v očích jí probliklo zoufalství.

Začala jsem naříkat. Když na poli najdou mou sukni, kterou každý ve vesnici pozná, čeká mě vězení! Děti se probudily a plakaly se mnou. Věra a Klárka mě objímaly a já se s nimi loučila.

Klid, všichni! řekl Ludvík a přísně se na mě podíval. Rychle si lehněte. Ráno sukni najdu.

Nespala jsem, představovala si, jak mě vedou k soudu děti osiří. Ale Ludvík opravdu sukni našel a přinesl. Zachránil mě před kriminálem.

Anežka postavila prázdnou hrníček, přikryla mě dekou a dořekla:

Od té doby jsem si Ludvíka začala opravdu vážit. Zmlkla jsem a nikdy o něm špatně nemluvila.

A co bylo dál? zeptala jsem se.

Dál? Byla bída, ale díky boží pomoci jsme se udrželi. Potom přišla válka Ludvík odešel dobrovolně na frontu. Zůstala jsem s Klárou sama. Němci obsadili naši Roudnici. Protože jsem odmítla s nimi spolupracovat, vypálili nám chalupu. Klárku hlas staré dámy se roztřásl.

Utrpěla kvůli nim hrozně a zemřela. Byla jsem tehdy těhotná, ale dítě jsem ztratila Měli jsme mít syna.

Anežka se rozplakala. Vstala jsem z postele a objala ji. Zůstaly jsme tak do rána, mlčely, utěšovaly se navzájem.

Když slunce osvítilo pokoj, babička mi řekla: V roce čtyřicet tři přišlo lístek o Ludvíkově smrti, byl prý nezvěstný. Celá poválečná léta jsem pátrala, nikdo mi neřekl, kde je pohřbený. Po válce jsem s kufrem objela Moravu, učila v různých vesnických školách, žila ve školních bytech. Když jsem šla do penze, vzala mě do bytu neteř Tamara v Brně. Do nemocnice chodím ráda tady mi pomůžou a Tamarku moc nezatěžuju. Z každého důchodu jí kupuju čokoládu, ona se raduje jako dítě! A přitom mě prosí, ať na ni neutrácím.

Dívala jsem se na tu křehkou ženu a nechápala, jak v někom tolik slabém může být tolik síly, dobroty, trpělivosti. Tolik prožila a přesto pomáhá druhým, nezahořkla. Kdybych jí to řekla, nerozuměla by mi. A já stále nespokojená, a přitom mám všechno: milujícího muže, rodinu.

Zdravotní stav se mi brzy zlepšil. Za rok jsme s Pavlem měli syna Pavlíka, a o čtyři roky později naši vysněnou dceru dali jsme jí jméno Anežka.

Od té doby mám jasno: každý konflikt s Pavlem, každou zlobu si připomenu vyprávění Anežky Štěpánkové o kláskách a vzpomenu si, jak se o mě Pavel staral, když mi bylo nejhůř. Když sama pomáhám, jsem taky šťastnější.

A někdy přemýšlím: nebyla jsem tehdy nemocná právě kvůli svým povahovým vlastnostem? Co myslíte?

Rate article
Add a comment