Nevěsta

Dobré zprávy

NEVĚSTA

Veronika zírala na svého snoubence, když s tváří zkřivenou vztekem praštil Marušku postarší jezevčici, která mu omylem šlápla špinavou tlapkhou na jeho bílé tenisky. Pulině chtěla Marušku bránit, zato však utržila pořádný švih těžkým koženým vodítkem přes čumák. V tu chvíli jí konečně docvaklo, proč její psi a kočky Tomáše od první chvíle nesnáší.

Veronika se zamyšleně dívala z okna. Venku už padal večer, v oknech paneláků rozsvítili lampičky, ale jí to bylo úplně jedno mohla být tma nebo světlo, na ničem nezáleželo. Měla nad čím přemýšlet.

Papírově jí život vlastně vychází: vlastní byt, slušná práce, nežije o nic hůř než ostatní, ale štěstí v lásce ji obchází obloukem. Hodiny tikají, spolužačky mají druhé dítě, třetího manžela, a ona pořád sama. Snad má někde na čele neviditelné označení stará panna, přitom je celkem fajn na to, že doma sbírá chlupy ze svetrů a spí s nohou na počůraném polštáři. Jak si tak hladí huňaté, soucitně se tisknoucí čtyřnohé kamarády, dumá: Jsem snad opravdu horší než ostatní?

Rodiče Veroniky odešli náhle a brzo, takže vyrostla v péči babičky. Tehdy se rozhodla, že bude lékařka. Po gymplu si podala přihlášku na medicínu, ale výběrové řízení bylo tvrdé neprošla. Tak aspoň nastoupila na zdravotní školu na obor záchranářka. Dnes slouží nonstop na záchrance.

Babička, která ji miluje do roztrhání těla, se už dávno odstěhovala na okraj Plzně do domečku se zahrádkou; promyšleně uvolnila vnučce garsonku, aby si mohla zařídit život po svém. Jenže osud měl s Veronikou jiné plány.

Jako dítě snila o kočce a psovi, ale máma měla na zvířata silnou alergii. Veronika to bohužel zjistila den poté, co domů přitáhla první kotě ze sídliště maminka skončila na pohotovosti se záchvatem, a Pepříka odvezli k babičce.

Po smrti rodičů našla dalšího kocoura, Týnu, kterého zachránila u popelnic. Na psa dál neměla šanci babička zodpovědnost strašně řešila a psa nebereš, konec diskuse. No a dnes? Místo chlapa ji doma čeká pět oddaných chlupáčů, bez nichž by to na světě vůbec nešlo.

Psí holka Pulině byla štěně vyhozené někde v zimě u hypermarketu v Rokycanech. Zmrzlá kulička chtěla do tepla, ale sekuriťáci ji hnali pryč. Veronika ji prostě hodila do tašky a šla domů. Pulině byla šikovná, třeštidlo, věčně v pohybu přezdívala jí Kulový blesk. Hned si padla do oka s Týnem.

Brzy k nim přibyla další zaběhlá jezevčice Maruška. Sousedi mířící v nové Italské sedačce do moderního bytu rozhodli, že peska tam nepatří zničí tapety, koberec, nervy. Tak ji jednou jednoduše nechali na chodníku. Maruška z toho byla špatná, celá týden fňukala před domem, než se o ní doslechla místní parta pejskařů a Veronika si ji vzala. Uši vyléčila, nasadila jí teplý šálek, a jezevčice se v něm pyšnila jako důchodkyně mířící do Kauflandu na senior slevu.

Kočka Miluše, zvaná civilně Milušovna, přišla sama. To si Veronika jednou ve čtyři ráno spěchala na službu, a najednou jí vrazí do nohy zasněžený chlupatý balík s mňaukem jako z apokalypsy. Posunula ji na tepelný radiátor do vchodu, nacpala ji rohlíkem se sýrem a salámem a vyrobila ceduli na dveře: Prosím, nevyhazujte kočku! Odpoledne si ji vyzvednu, případně vytřu. Veronika, byt 23. Doma jí prostě dala svoje vlastní druhé jméno, a světě div se Milušovna hned rozuměla.

Milušovna okamžitě zavelela domácnosti a předchozí toulka jí záhadně zvýšila autoritu. Celá banda jí poslouchala jak malované děti. Nastavila v bytě fajn pravidla čistoty a přesně každý večer chodila na obchůzku, jestli někdo nenadrobil. Nikdo si nedovolil řešit potřebu mimo bedýnku. Ani v noci Milušovna si přesně zapisovala v hlavě, kdo byl u misky a kdo ne.

Poslední přírůstek byl malý, tichý kocourek Kubík, kterého Veronika našla v Sadové, kde ho dvě sojky málem zadávily. Z Kubíka vyrostl klidný filozof, vždy a s každým spokojený. Všech pět původně nechtěných zvířátek spolu vycházelo, jen aby páníčka byla šťastná.

Veronika své zježence milovala, ale jasně věděla, že vážný nápadník tuhle zvěřinec kolekci nespolkne. Právě na to ji babička často upozorňovala:

Verunko, copak potřebuješ doma tu celou zoologickou zahradu? Dvě fenky a tři kočky? Kdepak, dnešní mladí chtějí spíš méně chlupů a více pořádek.

Aspoň vím, že takového člověka nechci, odbyla to Veronika.

Takhle to šlo dál. S Tomášem začala s ním randit krátce po škole, půl roku, když zjistila, že zvířata nesnáší. Když se rozešli, ani ji to moc nebralo. Pak se objevil David fešák, vtipný, plavecký borec Plzeňského kraje. Dělal skvělé první dojmy, vyvenčil občas Pulině s Maruškou, pečoval, plánovala už s ním svatbu.

Jenže zvířata ho začla ignorovat, Pulině na něj vrčela otevřeně, Maruška štěkala a schovávala se za Veroniku. Kočky se maximálně tvářily znechuceně a Milušovna na něj syčela na dálku.

Pak přišel ten den, kdy Veronika při vaření vykoukla na balkon, a spatřila, jak se jinak usměvavý David mračí a praští bezbrannou Marušku. Pulině se ji pokusila bránit, ale dostala koženým vodítkem. Veronika přiběhla, vyrvala mu vodítka z ruky a švihla ho přes ruku.

Veroniko, džes to se zbláznila? To bolí!

Najednou jí to bylo jasné: proč Davida zvířata snášet nikdy nemohla.

A jim snad nebolí? Jak se opovažuješ moje zvířata mlátit? To tě mám taky začít bít?

Jenom jsem je chtěl naučit, ať mi neničí kecky.

Zbal si všechno a koukej vypadnout!

Rádo se stalo, v takovém chlívku bych stejně žít nechtěl, zasmál se David Taková přehlídka darmožroutů!

Veronika nosila týdny v hlavě jeho slova a snažila se vyhnat myšlenky na budoucnost, kterou si sama vysnila, přičemž se vůbec nepoznala, že pravá povaha Davida byla celou dobu schovaná pod pozlátkem.

Rok utekl, a když už se skoro smířila s doživotní single existencí, náhle přišla vážná láska, která ji úplně odrovnala. Poprvé v životě jí připadalo, že žije v romantickém filmu.

Poznali se náhodou. Alexander Jakubovič, lékař-traumatolog, měl zrovna službu, když dovezli v noci pacienta po autonehodě a on něco psal do počítače. Jakmile zvedl hlavu a jejich oči se střetly, měla Veronika v hlavě ohňostroj. Přitom nikdy na lásku na první pohled nevěřila.

Alexander trochu zneužil pracovních informací, obstaral si její číslo a brzy večer zavolal. Začali se scházet.

Podle jeho chování nabývala dojmu, že to s ní myslí vážně. Bylo jí šíleně fajn, ale zároveň měla strach co když to zase skončí průšvihem? Proto svého chlupatého gang nestihl poznat. Rozmyslela se až na svatbu: Až si mě vezme, až tehdy se dozví, že doma chovám vlastní zoo.

Půl roku uplynulo. Sashu vzala představit babičce, on ji své sestře Světlaně a jejímu neméně slušnému manželovi. Společně jeli Sashovým autem do Vysočiny za jeho rodiči. On několikrát v její garsonce nebyl, a už to začalo být trapné. Výmluvy s nemocnými příbuznými a chřipkou přestávaly fungovat. Došla na rozcestí: buď pravdu vybalí, nebo bude lhát dál.

Svá zvířata dočasně svěřila babičce. Pulině s Maruškou tam byly jako doma, kočky Týna i Milušovna byli s babičkou ztotožnění až až. Babička sice moc nadšená nebyla, ale nakonec souhlasila:

Verunko, to není správné. Alexander je férový chlap, a ty začínáš lží.

Babi, bez něj nemůžu, ale bez chlupáčů taky ne. Jinak to nepůjde.

Tak dobře, ale chodit za nimi musíš každý den, rozumíš?

A Veronika chodila. Záhadné přesuny zvířat mezi byty stihla vyladit tak, že Alexander přestal něco tušit. Nakonec jí nabídl ruku i srdce, doplněné zásnubním prstýnkem s ametystem.

Jenom ti předem říkám žádné bohaté věno nemám, chechtala se Veronika.

Na poště podaly žádost, svatba za dveřmi, práce nad hlavu. Veronika musela do svatebního salónu, domluvit menu i s Alexandrem zajít do zlatnictví. Po náročném dni dorazili konečně k ní domů. Chystali seznam hostů, hlasitě počítali, přikusovali větrníky a popíjeli čaj.

Alexander se natáhl k odpadkovému koši, ale narazil na to, že přetéká pytlík s konzervama po kočkách.

Co to je?

Eh, to teď neřeš, povíme si to jindy, rychle zavedla řeč jinam.

Zatímco se doma předstíralo štěstí, babička vypustila Pulině s Maruškou na dvůr a šla vyzvednout důchod. Pošťačka spěchala, nechala otevřenou branku i dveře a tak kočky Týna, Milušovna i Kubík vyběhly ven. Na chodbě udělali chlupaté kolečko a štrádovali si to rovnou přes město domů, za Veronikou. V čele Pulině, Maruška jí decentně cupitala za zády v křivém šátku. Lidé cestou pokukovali tohle procesí se ve městě jen tak nevidí.

Alexander uslyšel za dveřmi šramot, škrábání a střídavý řev i mňoukání. Otevřel a vrazila dovnitř jezevčice v šátku, za ní feňule, pak trojice koček jak namrzlé polystyrény. Všichni promočení a nadšení, že jsou doma.

To je co za výsadek?

Veronika přiběhla, padla na botník a zakryla si tvář dlaněmi od studu, nemoha zastavit slzy.

Verčo, to jsou tvoji?

Jo. Byli u babičky.

Pulině a Maruška začaly Alexandra hlasitě kritizovat štěkotem, Milušovna dokonce vypálila sykot, že by i had nevěřícně zalapal po dechu.

A říkala, že nemá věno, ušklíbl se Alexander, natáhl bundu a odjel autem.

Veronika raději babičce lhala, že je vše v pořádku, a spolkla zklamání. Žádná svatba nebude, to má za to, že lhala. Bylo jí hanba a zoufale objímala mazlíčky. Ani nezkoušela volat, vysvětlování už postrádalo smysl.

Uběhlo pár hodin a u dveří zvonil zvonek. Stál tam Alexander se dvěma igelitkami plnými superprémiových granulí pro psy a kočky. Pokývl hlavou, položil tašky a odešel.

Nezavírej, za chvíli jsem zpátky.

Za několik minut se vrátil na vodítku táhl jezevčici v červeném kabátku.

Tohle je moje Nika. A to je Maruška. Vytáhl zpod bundy zrzavou kočku. Byly u Světy. Vejdou se do tvého chovu?

Roky plynuly a Veronika s Alexandrem se téhle story vždycky společně smějí. Kdo ví, kdyby těch zvířecích přátel neměli, jestli by dnes byli tolik let spolu. Protože co je větší věno do života, než parta, co vás nikdy nezradí a k tomu navíc ještě jeden druhého.

Rate article
Add a comment