Návrat domů

Dobré zprávy

Návrat

Už na nádraží se mi udělalo zle. Stihla jsem ještě doběhnout k odpadkovému koši, a teď jsem se, shrbená, držela železné, promrzlé hrany, a cítila, jak si špiním své drahé kabát.

Slečno, je vám zle? ozval se měkký, moravský přízvuk.

Nechte mě…

Narovnala jsem se. Kolem mě, jako v němém filmu, procházeli lidé v zimních bundách, s igelitkami a sítkami s bramborami.

Ve vzduchu se mísil pach nafty, laciného cigaretového kouře a té zvláštní provinční zatuchlosti, která mi spolehlivě spouští migrénu.

Nenávidím tohle město. Nenávidím ho upřímně, čistě, jako někdo, kdo před patnácti lety utekl a snažil se v paměti vymazat cestu zpět.

Telefon mi zavibroval v kapse.

Táta.

Lucko, kde jsi? Jsem tady autem, přijel jsem pro tebe.

Pojedu taxíkem, odpověděla jsem ostře. Nemusíš pro mě jezdit. Nadiktuj mi adresu nemocnice.

Vždyť mamka už není v nemocnici. Včera ji pustili. Spadlo jí tlak, poslali ji domů. Slyšíš, přijedu si pro tebe…

Doma? Má čelist se napnula. Jsem sem jela přes půl republiky kvůli něčemu, co mohlo počkat?!

Luco, nebuř se. Mamka tě vyhlíží od rána. Upekla ti koláčky.

Jaké koláčky, proboha?! zavrčela jsem a položila telefon.

***

Dům, kde jsem vyrůstala, byl ještě menší než dřív.

Stála jsem v chladné chodbě a zírala na odrbané dveře potažené koženkou. Sousedova kočka se mnula o mé boty a zanechávala na nich chlupy. Všude vonělo zelňačkou, kočkami a něčím sladkým. Ten pach byl stejný odjakživa. Stejný.

Vešla jsem bez zaklepání.

Máma seděla v kuchyni. Malá, šedivá, v starém županu, pod kterým vykukovala noční košile.

Když mě uviděla, rozsvítilo se jí v obličeji štěstí i vina, až mi bylo trapně.

Luci! Zlato moje! Já myslela, že přijedeš až večer…

Prosila jsem tě, ať mi nelžeš. Nezula jsem se a zůstala stát v předsíni v botech. Víš, že mi kvůli tomuhle padá kontrakt? Cestovala jsem přes noc vlakem, jen abych tě našla na JIPce, a ty… pečeš koláčky?!

Máma sklopila ruce.

Promiň, Lúco. Nechtěla jsem tě děsit. Jen ten tlak… no přece nic hrozného. Ale tak moc jsem se těšila…

To není těšení, to je lež. Sundala jsem si boty a hodila je do kouta. Kde máš tlakoměr? Změříme ti tlak a já pojedu do hotelu. Noc tu trávit nebudu.

Zůstaň aspoň přes noc…

Mami, máš protékající záchod, vlažné topení a sousedy, co řvou tak, že se třese celý dům. Už to tu nesnesu. Fyzicky nemůžu.

Přešla jsem do kuchyně a sedla si ke stolu. Na stole talíř koláčků, ještě teplých. Ani jsem se na ně nepodívala.

Tak tlakoměr.

Máma příhodila starý mechanický přístroj s balónkem.

Tohle? Neměla jsi peníze na lepší? Posílala jsem ti přece.

Dala jsem je na spořitelní knížku. Pro tebe. Kdyby se něco stalo…

Ach jo…

Napumpovala jsem balónek. Čísla mi skákala před očima.

Sto šedesát na devadesát. Laduješ se solí?

Jen trošičku…

Koupím ti zítra pořádné prášky i nový přístroj. Teď jsem unavená. Kde můžu spát?

Máma se rychle pustila do stlaní. Já zůstala sedět v kuchyni, koukala z okna na šedivé paneláky a hlavou mi běžel jediný vzkaz: Hlavně tu neuvíznout. Musím zítra pryč.

***

V noci jsem nespala.

Pohovka byla krátká, pružiny tlačily do zad, od sousedů se ozýval křik a pak i rvačka. Slyšela jsem ženu vřískat a muže seřvat to nejhorší, co v češtině známe.

Koukala jsem do stropu. Byla tam prasklina, kterou si pamatuju už z dětství tehdy mi připomínala blesk, dnes mi připomínala spíš rozpad domu.

Až k ránu jsem na chvíli usnula. Zdál se mi sen: jsem malá, jdeme s mámou po trhu, máma mi kupuje horký koláček s povidly, posypaný moučkovým cukrem, a já jsem hrozně šťastná.

Vzbudila jsem se s pláčem.

Slzy mi tekly po tvářích, a já je nemohla zastavit. Ležela jsem a utírala si je do prostěradla.

Za stěnou už bylo ticho. Jen hodiny tikaly ty staré, co máma už minimálně stokrát slibovala vyhodit.

Lucko? ozvalo se za dveřmi.

Nespím, zachraptěla jsem.

Někdo přišel za tebou.

Kdo?

Nevím, nějaká holka. Říká, že je Klára. Nepamatuješ si ji?

Sedla jsem si na gauči.

Klára? Jaká Klára?

Oblékla jsem si župan a vyšla na chodbu.

A přede mnou stála Klára. Ta Klára, se kterou jsme byly nejlepší kamarádky na gymplu, a kterou jsem opustila bez rozloučení, když jsem odjela do Prahy.

Klára se skoro nezměnila. Pořád světlé vlasy stažené do culíku, stejné dolíčky ve tvářích. Jen oči jí zmatněly a pod nimi tmavé kruhy.

Ahoj, řekla Klára. Tvoje mamka mi řekla, že jsi zpátky. Tak jsem si říkala, že se zastavím. Patnáct let jsme se neviděly.

Cítila jsem rozpaky. Chtěla jsem něco říct třeba jak jsi mě našla, nebo mám teď moc práce, jenže mi to prostě nešlo.

Pojď dál, vypravila jsem ze sebe.

Usadily jsme se v kuchyni. Máma pochopila a šla k sousedce. Klára si ohřívala prsty o hrnek s čajem.

Jsem vdaná, oznámila. Mám dceru, sedm let, jmenuje se Barunka. Příští rok půjde do školy.

Gratuluju, kývla jsem.

A co ty? Klára na mě zkoumavě koukla. V Praze se ti líbí?

Dá se.

Manžela máš?

Měla jsem.

A co se stalo?

Pokrčila jsem rameny. Nechtělo se mi vyprávět, že manžel odešel za jinou. Že byt, auto i kariéra tě neohřejí v noci. Že jsem sama. Úplně sama.

Neshodli jsme se povahou, řekla jsem.

Klára kývla a chvíli mlčela. Pak tiše dodala:

Já ti všechno odpustila…

Co? zarazila jsem se.

Jak co? Odešla jsi beze slova, prostě jsi zmizela. Byly jsme jako sestry. Tys odjela a nic. Nejdřív jsem brečela, pak byla naštvaná, a pak mi došlo: tak to asi mělo být. Ty sis stavěla život svůj, já svůj. A teď tu spolu sedíme, pijeme čaj. A já jsem ráda, že tě vidím.

Zamžikala jsem očima a otočila se k oknu.

Kláro, byla jsem hloupá. Odpusť mi.

To neřeš, usmála se. Stává se.

Vyprávěly jsme si až do večera. Klára povídala o muži (pracuje v továrně, pije, ale není zlý), o Barunce (maluje obrázky, má pomalované všechny stěny doma), o životě. Najednou mě to vážně zajímalo.

Hele, řekla pak Klára, když se balila domů. Nepřijdeš zítra k nám na večeři? Uvařím boršč. Poznáš Barunku.

Já nevím…

Přijď, stiskla mi ruku, mamka říkala, že tu jsi do středy. Tak si to užijem, jako kdysi.

Kývla jsem.

***

Ráno jsem šla do lékárny.

Potřebovala jsem mámě koupit prášky, pořádný tlakoměr a ještě něco navíc. Šla jsem městem, dívala se kolem a začala si všímat, že vlastně není tak hrozné. Stromy v ledové námraze, děti na sáních, důchodkyně na lavičkách. Obyčejný život.

V lékárně fronta. Zařadila jsem se nakonec. Přede mnou stála žena ve staré bundě, s igelitkou plnou nákupu, přešlapovala a těžce dýchala.

Je vám dobře? zeptala jsem se.

Nic mi není, děvenko. Srdce zlobí. Dám si prášek a bude líp.

Podívala jsem se na ni pozorněji. Byla hodně bledá, rty modravé, na čele pot.

Pojďte si sednout, nabídla jsem. Já vám léky koupím. Co potřebujete?

Nitroglycerin, dcero. Děkuju ti, jsi zlatá.

Koupila jsem jí lék, podala. Vzala si tabletu, zavřela oči. Za chvíli jí bylo líp.

Děkuju ti, krásko. Ty nejsi místní, co?

Jsem, tady jsem se narodila, prohlásila jsem překvapivě nahlas.

Vyšla jsem z lékárny a usmála se.

***

Večer jsem šla ke Kláře.

Bydlí v paneláku, páté patro bez výtahu. Šlapala jsem po omšelé chodbě a říkala si: Zapomněla jsem, jak to tu vypadá.

Ale tentokrát mě to neštvalo.

Otevřela mi drobná, světlovlasá dívka s velkýma očima.

Jste teta Lucka? Mamka říkala, že vás mám pustit.

Jsem teta Lucka, usmála jsem se.

Já jsem Barunka. Pojďte dál. Máme dneska boršč!

V bytě bylo chudě, ale uklizeno. Starý nábytek, omšelé tapety, na zdech dětské kresby. Bylo cítit borščem a koláčem.

Klara pobíhala u sporáku. Luci! Svlíkni se, pojď jíst. Barunko, přines lžíce.

Usedly jsme ke stolu. Jedla jsem boršč a cítila, jak mě zevnitř zaplavuje teplo. Už dlouho mi nic tak nechutnalo. A už dlouho jsem neseděla u stolu takhle, v obyčejné společnosti, bez pozlátka.

Namaluj mi něco, poprosila jsem Barunku.

Holčička se na mě dlouze podívala a souhlasila: Jsi hezká. Nakreslím tě.

Děkuju, usmála jsem se.

Barunka přinesla blok a pastelky, pustila se do kreslení.

Pila jsem čaj s višňovým džemem a povídala si s Klárou.

A máš děti? vyhrkla Barunka, aniž přestala kreslit.

Ne, nepovedlo se.

Proč?

Barčo! napomenula Klára, nevyslýcháme.

To je dobrý, pousmála jsem se. Občas to tak prostě dopadne.

Barunka se na mě vážně zadívala. Nebuď smutná, jsi ještě mladá. Máš čas.

Rozesmála jsem se.

Děkuju, maličká.

Podala mi obrázek: žena v dlouhých šatech s korunou, kolem spousta květin.

To jsi ty, vysvětlila Barunka. Jako princezna. Jenom jsi smutná. Dokreslím ti sluníčko, aby se ti chtělo smát.

Naskočila mi slza v krku.

Děkuju, zlatíčko. Ten obrázek si dám doma v Praze na zeď. Platí?

Platí. A přijedeš ještě někdy?

Přijedu, slíbila jsem. A musela si přiznat, že to myslím vážně.

***

Pozdě večer jsem se vrátila domů.

Máma nespala, čekala na mě.

Jak bylo? zeptala se.

Fajn, mami. Moc fajn.

Sedla jsem si vedle, chytla ji za ruku byla teplá, suchá, posetá skvrnami.

Mami, promiň za všechno.

Ale prosím tě, holčičko. Za co?

Že jsem… Že jsem se za vás styděla. Za město, za sebe. Myslela jsem, že jsem něco víc, protože jsem odešla. Opravdu jsem nebyla. Jen jsem utekla.

Máma mlčela a hladila mě po hlavě, jako kdysi.

Neutekla jsi, Lucko. Přežila jsi. Tenkrát se tu žít nedalo buď utečeš, nebo se upiješ. Jsem ráda, že ses sebrala. Jen na nás nezapomínej.

Nezapomenu, mami. Slibuju.

***

Ráno jsem odjížděla.

Táta mě zavezl na nádraží. Máma stála na peróně, malinká v tom svém starém kabátu, a mávala.

Koukala jsem z okna vlaku a cítila, jak se mi něco svírá uvnitř.

Hele…, zakašlal táta, přijeď někdy zas. My tu nejsme věčně.

Přijedu, tati. Opravdu.”

Sedla jsem si ve vagonu, vytáhla telefon a našla zprávu od Kláry: Přijeď brzy znova. Barunka se ptá, kdy zase přijede teta Lucka. Prý jsi její princezna.

Usmála jsem se.

Vlak se rozjel. Za oknem mizely šedé paneláky, garáže, zasněžená pole. A já si uvědomila, že mě tentokrát nebolí hlava. Nechce se mi zavřít oči a všechno to vytěsnit.

Vytáhla jsem Barunčin obrázek, rozložila ho. Princezna s korunou, květiny, sluníčko.

Podívala jsem se ven. Nad poli stoupalo slunce veliké, červené, skutečné.

***

Za týden jsem Kláře poslala peníze. Jen tak. Pro Barunku: na pastelky, na kroužky.

Klára se dlouho zdráhala, ale já trvala na svém.

A za půl roku jsem přijela zas. Sama, bez volání. Prostě jsem si koupila lístek a jela.

Sešly jsme se všechny tři v kuchyni já, Klára a Barunka. Jedly jsme boršč, povídaly si a já si najednou uvědomila, že možná právě tohle je štěstí. Když jsi někomu důležitá. Jen tak…

Rate article
Add a comment