Můj syn má skvělou paměť. Ve školce uměl zpaměti všechny texty z besídek, takže až do poslední chvíl…

Dobré zprávy

Můj syn má opravdu skvělou paměť. Ještě když chodil do školky v Praze, znal zpaměti všechny texty z besídek. Nikdy jsme do poslední chvíle nevěděli, jaký bude mít vlastně kostým, protože děti často marodily a on díky svým znalostem mohl přeskočit do jakékoli role.

Na novoroční besídce, kdy mu bylo pět let, mu byla přidělena role okurky. Dozvěděla jsem se to těsně před svou noční službou, takže jsem honem koupila zelené tričko, barevný karton a s vervou šila celou noc zelené kraťasy a vyráběla salátovou čepičku s drátkovým stopkou potaženým zelenou látkou.

Na samotnou besídku šel synovi táta. Nebudu lhát moc důvěry jsem v to neměla, a proto jsem ráno před odchodem do práce přečetla manželovi podrobný návod, jak malého obléct a jak upevnit čepičku.

Uprostřed mé služby mi najednou volá učitelka, vyděšeným hlasem mi oznamuje, že ochrnul hlavní herec zítra má tedy být můj syn Koblížek. V nervozitě se ptám: Nemůže být Koblížek v kostýmu okurky? Následuje významné ticho.

Volám tedy manželovi do práce, že máme průšvih. Absolutně šťastný hlas na druhé straně (to už mě mělo varovat) mi oznamuje, že není problém! Vezme dva kamarády chirurgy, protože tři chirurgové jsou super tým, co zvládne všechno. Tito vynalézaví chlapíci později vyrazili k nám domů zachránit situaci (moje intuice byla tehdy evidentně v bezvědomí!).

Po náročné směně v nemocnici jsem v devět večer volala domů. Zvedl to syn a nadšeně mi hlásí, že koupili bílé tričko, táta lepí žlutý karton, strejda Vojta vaří a strejda Vladimír se směje.

Za hodinu mi syn oznámil, že jde spát. Strejda Vladimír z kartonu vyřízl velký žlutý kruh a kreslí oči, strejda Vojta otvírá okurky ve sklenici a táta se dusí smíchem.

O půlnoci jsem volala znova, manžel mi sdělil, že strejda Vojta a Vladimír byli tak vyčerpaní z výroby Koblížka, že už spí. Ale jsou tu drobné komplikace.

Koblížek byl totiž úplnou náhodou přilepen Vojtou superlepidlem k bílému tričku dost křivě. Když to pak Vladimír servával, tričko se roztrhlo. Tak ho prostě přišili chirurgickým vláknem na zelené tričko s kraťásky od okurky.

Prý to ale vypadá krásně (nedovedu si to moc představit). Navíc Koblížek dostal třicet zubů a prý se směje od ucha k uchu, jen na dva zuby už nezbyl bílý karton. To nevadí, uklidnila jsem je, mezi třiceti zuby to nikdo nepozná.

Měla jsem pocit, že tedy nemusím být nervózní, můžu dál v klidu pracovat a syn bude mít stejně ten nejlepší kostým v celé školce. A co ten chrupající zvuk v pozadí? To prý Vladimír, který tak poctivě vystřihoval ty zuby, že usnul přímo v křesle.

Do rána mě užíraly pochybnosti. Po službě jsem tak v slzách přemluvila primáře, aby mě pustil aspoň na hodinku na besídku syna.

Přišla jsem trochu pozdě… Ze sálu se ozýval hurónský smích s nářkem. Pootevřela jsem dveře

Pod stromečkem poskakoval koblížek. Na hrudi syna svítil obří žlutý lunární obličej od brady ke kolenům. Oči toho monstra koukaly každá jinam. Tři dlouhé chirurgické vodorovné stehy nad nimi připomínaly vrásky prožitého života hluboce moudrého Koblížka.

Nejvíc upoutal otevřený chrup s chybějícími dvěma horními předními zuby. Koblížek působil, jako by byl v důchodu, prožil těžký život a nedávno přišel z léčebny závislostí, čemuž notně přidávala i ta vesele salátová papírová čepička s drátkovým ocáskem od okurky.

V tom syn začal přednášet básničku, která začínala slovy: Kde jinde ještě najdete, někoho jako jsem já?…
(šlo to dál, že jen v pohádce a na besídce, ale to už se kolem všichni váleli smíchy) učitelka s úpěním sklouzla na bobek, sálem se neslo smích a slzyKoblížek s vráskami, chybějícími zuby a srdcem velkým jako celý svět!

Ozvalo se ticho, ve kterém by bylo slyšet spadnout i poslední kolečko okurky. Pak zaburácel sálem potlesk, smích a nadšené volání dětí. Syn se uklonil, koblížková hlava se zakymácela a jeho salátový klobouček ulétl až k nohám paní učitelky, která smíchy utírala slzy.

Tehdy jsem si uvědomila, že perfektní role neznamená dokonalý kostým a že láska, odvaha a vynalézavost dokážou zázraky. Nejlepší Koblížek totiž nebyl ten s kulatou hlavou a hladkým hlasem, ale ten, kterého tvořily dlouhé probdělé noci, tři chirurugické stehy přátelství a jeden dětský úsměv, který zvedl ze židle celý sál.

To ráno jsem byla na svého syna pyšná víc než kdykoli předtím. A když po vystoupení s vážnou tváří poznamenal: Mami, okurko-koblížek je přece nejlepší kombinace pod sluncem!, musela jsem souhlasit. Protože přesně tak chutná šťastné dětství občas trochu křivé, trochu roztržené, ale vždycky plné lásky.

Rate article
Add a comment