Nejsem vaší vývařovnou zadarmo! prohlásila maminka, sotva děti překročily práh.
Marie Kašparová měla na sobotu veliké plány poprvé po dvou letech vyrazit na výlet. Konečně! Kamarádka Květoslava Šimková vyhrabala někde autobusový zájezd do Telče, lístky pořídily s předstihem, Marie si dokonce koupila novou čepici modrou s bambulí, která jí podle předsídlového zrcadla opravdu slušela.
V osm ráno popíjela v kuchyni čaj, když zazvonil zvonek.
Marie strnula s hrnkem v ruce.
Ne, to snad ne, povzdechla si v duchu. Zvonek zazněl ještě jednou.
A pak ještě. Nakonec se ozval hlas:
Mami, otevři, máme plné ruce!
Za dveřmi stál Tomáš s manželkou Pavlínou, dvěma dětmi sedm a devět let a se čtyřmi pořádnými taškami. Jakoby nešli na pár dní, ale aspoň na měsíc.
Mami, odpoledne nám vypnuli vodu, oznámil Tomáš tónem, jako by hlásil státní převrat. Tak jsme tu na víkend, snad nevadí?
Marie mrkla na tašky. Pak na vnoučata.
No tak pojďte, řekla nakonec. Co měla dělat?
Než se děti stačily svléknout a vnoučata naštelovala televizi na plné pecky, už Marie šmahem mířila do kuchyně. Ruce samy otevřely ledničku, samy vytáhly vajíčka, smetanu a cibuli. Mozek si přitom běžel svůj vlastní maraton myslel na autobus, co v deset odjíždí, a na modrou čapku s bambulí, která teď může cestovat akorát tak maximálně po věšáku v předsíni.
O čtvrt na jedenáct volala Květoslava:
Maru, kde jsi? Autobus jede za pět minut!
Květo, já nemůžu. Přijely mi děti.
Dlouhé ticho.
Zase?
Zase.
Květoslava vzdychla tak hlasitě, že to slyšeli snad i v té Telči.
O půl jedenácté zvonek zakvílel znovu. Tentokrát to byla dcera Jana. Sedmatřicet, čerstvě rozvedená, s taškou přes rameno a výrazem, že nutně potřebuje máminy řízky i máminy rozumy, ale oficiálně jen na skok.
Pojď dál, řekla Marie.
A šla smažit karbanátky.
Že to nebylo poprvé, nemusím snad ani dodat. Ani podruhé. Ani popáté. Děti Marie Kašparové se takhle trousily pravidelně. Tomáš většinou přicházel ze dvou důvodů: buď jim doma něco vypnuli, nebo měli s Pavlínou takovou menší hádku a bylo kam ustoupit. Jana jezdila zásadně bezdůvodně. Prostě popadla tramvaj a byla tu.
A Marie? Pořád stejný rituál. Patří totiž k lidem, kteří mají v krvi pravidelný pohyb ke sporáku, ať už je hukot, nebo pusto. Čtyřicet let ve školní jídelně zanechalo Pavlovův reflex. Lidí málo? Přijdou! Ruce už loupají brambory, a hlava ještě váhá, jestli vůbec musí.
Na plotně bublaly k obědu tři hrnce a pánvička.
Brambory. Karbanátky. Jakási improvizovaná polévka z toho, co dům dal.
Vnoučata v tu chvíli rekultivovala koberec na obýváku hromadou lega. Tomáš významně přecházel s mobilem z místnosti do místnosti, jakoby byl ministr v přestávce mezi summitama. Pavlína si natáhla nohy v ložnici s knihou v ruce. Jana seděla v kuchyni a líčila mámě tragédii jménem ex-manžel, kterou vypráví při jakékoliv možné příležitosti už minimálně dva roky.
A věříš tomu, mami? Včera mi napsal znovu! Co po mně pořád chce? Píše, že se mu stýská! Mami, slyšíš mě?
Slyším, slyším míchala Marie boršč. Tedy, pokud se tomu, co vzniklo, dalo říkat boršč.
No a podle tebe mám mu odpovědět, nebo co?
Já fakt nevím, Jani
No ano! Ty vždycky, že nevíš!
Marie neodpovídala, právě lovila pěnu z vývaru, což byla činnost vyžadující mistrovskou koncentraci.
Ve tři konečně Tomáš položil telefon a přivalil se do kuchyně.
Mami, budou už ty karbanátky?
Ještě se smaží
My jsme měli od rána jenom kafe na benzínce.
Marie přikývla.
Oběd byl veselý vnoučata odmítla polévku, žádala karbanátky a zásadně bez cibule. Jana nechtěla chleba, protože začala zase držet dietu. Tomáš si dal přídavek. Pavlína sice tvrdila, že hlad nemá, ale karbanátku přece, proč ne.
Po jídle Tomáš zvedl kotvy na gauči. Jana šla do koupelny mýt hlavu. Vnoučata rozestavěla lego tentokrát už v další místnosti.
Marie myla hory nádobí a koukla z kuchyňského okna. Na lavičce před domem posedávala sousedka Božena Vrbová, s níž chodí ve středu nordic walking. Božena si ohřívala tvář na sluníčku. V klidu. Bez karbanátků, bez špinavého nádobí.
Marie vzdychla a vzala se za další hrnec.
Až navečer, když byl hrnec s polévkou vylízaný, talíře umyté, kuchyň vytřená a Marie si konečně sedla na stoličku, objevil se v kuchyni Tomáš.
Stál, spokojený, vyvalený, s trikotem na ruby.
Mami, jsou ještě karbanátky? Dal bych si další.
Marie se na syna zadívala.
Karbanátky byly. Tři kusy pod pokličkou, stranou schované pro sebe, protože vlastně dneska ještě pořádně nejedla, věčně u plotny.
Ale Tomáš se díval. A právě v tomhle okamžiku v ní něco přecvaklo.
Marie Kašparová se zadívala na syna. A přemýšlela o té modré čapce s bambulí na věšáku. O Telči, kterou opět neuvidí. O autobuse, co odjel v deset bez ní. O Květoslavě, která se teď určitě nacpává v místní kavárně tvarohovým koláčem a noří se do obrázků zámeckých věží.
A taky o karbanátcích.
Mami? ozval se Tomáš znovu. Slyšíš mě?
Marie odložila hrnek na stůl.
Svlékla zástěru.
Opatrně ji složila a položila na opěrku židle.
U stolu v té chvíli Jana datlila esemesky do mobilu. Z obýváku hřměly pohádky vnoučata ječela nad Auty a nějaký animákový padouch hýkal do celé domácnosti. Pavlína proklouzla kolem kuchyně do koupelny, cestou zahodila ručník na zem a už jej raději nezvedala.
Ručník ležel dál v předsíni.
Mami? Tomáš přešlápl. Děje se něco?
A v tu chvíli to Marie vypustila ven.
Klidným hlasem člověka, který přesně ví, co chce říct, ale dlouho to odkládal a teď už to nejde odkládat dál.
Nejsem vaše vývařovna. Ani penzion.
V kuchyni bylo najednou ticho. I animák jako by zmlkl.
Jana zvedla oči od telefonu.
Tomáš otevřel pusu.
Ráno jsem měla jet na výlet. S Květoslavou a Věrou. Lístky máme od února. Šla jsem si koupit čapku, modrou, s bambulí, visí tam. Autobus v deset. Ty a rodina v půl deváté. V jedenáct Jana.
Nikdo nezabručel ani slovo.
Zase nic. Zase jsem stála u sporáku. Protože vnoučata chtějí karbanátky. Pavlína aby měla něco dietní. Vy abyste se najedli.
Odmlka.
Jenže já mám taky svůj život jen vám to asi nedochází. Nezlobím se. Vlastně jsem si je tak naučila. Ale dnes už ne.
Co už ne? opatrně zkusila Jana.
Vařit. Obsluhovat.
Tomáš zíral na mámu jako někdo, komu se právě zhroutila představa světa. Ozubená kolečka v hlavě skřípala jako stará skříňka.
Ale mami, snad víš, že to nemyslíme zle
Vím, Tomáši. Právě proto je to horší. Bezmyšlenkovitě. Jdete k ledničce čekáte, že tam něco je. Zavřete a jdete zas dál.
V obýváku zase zařval zlý animák. Pak ho zřejmě někdo porazil, protože nastalo ticho.
Marie vzala z židle svou kabelku připravenou od rána. Plášť z věšáku. Modrou čapku s bambulí.
Kam jdeš? Tomáš pohnul jen očima.
Ke Květoslavě. Volala jsou už zpátky, popíjejí u ní čaj, probírají fotky. Pozvaly mě.
A večeře? vypálil Tomáš a už ve tváři poznal, že to zrovna nebyl výhra v Komorní loterii.
Marie se na něj dlouze zadívala. Takovým tím pohledem, ze kterého čtyřicetiletí muži najednou mají pocit, že dostanou trojku z chování.
V lednici vajíčka, v polici těstoviny, sýr. Chleba v krabičce. Ruce máte. Sporák není vesmírná loď, zvládnete to.
Oblékla si plášť, zapnula knoflíky. Narazila čapku.
Upravila bambuli a odešla.
V bytě zůstali čtyři dospělí, dvě děti, nedotčená pánvička a tři karbanátky pod pokličkou, které si Marie schovala k večeři.
Ručník v předsíni ležel dál na zemi.
Tomáš na něj chvíli zíral.
Pak se ohne a zvedne ho.
Marie Kašparová se vrátila před jedenáctou v noci.
U Květoslavy Šimkové bylo blaze: čaj s mátou, telčské perníčky v sáčku, fotky na mobilu tady zámecká věž, támhle tržiště, vedle Věra pije mošt a tváří se, že je to čaj. Marie si říkala, že jednou taky pojede. Květoslava už měla tip na další zájezd.
Modrá čapka s bambulí ležela na gauči vedle ní nakonec ji přece jen měla, alespoň na něco.
Klíč v zámku šel nezvykle hladce.
V předsíni bylo uklizeno. Boty vnoučat, co ráno byly rozházené, teď vzorně stály u zdi. Ručník z podlahy zmizel.
Marie pověsila plášť a šla chodbou dál.
V kuchyni svítilo světlo.
Zastavila se ve dveřích.
Tomáš stál u dřezu a myl hrnec. Dělal to s vážností člověka, který nikdy předtím hrnec nemyl, ale dnes to vezme z gruntu. Na plotně stál kastrůlek Marie pak zjistila, že se vařily těstoviny. Trochu rozvařené, ale co už. Talíře byly pěkně umyté a naskládané do hromádky.
Jana seděla u stolu.
Vnoučata, soudě podle ticha, spala.
Tomáš zaslechl kroky a otočil se.
Chvíli si jen hleděli do očí.
Mami, nikdy nás nenapadlo, že je to tolik práce, řekl tiše.
Marie pohledem sklouzla ke kastrolu v jeho rukou. Ke kupce talířů. K Janě.
Vlastně nic převratného.
Ale Marie Kašparová, která půl života vařila lidem a nikdy nečekala poděkování, najednou zjistila, že jí zvlhnou oči. Což je, upřímně, trochu směšné kvůli kastrůlku.
Sedni si, mami, řekla Jana. Nechali jsme ti.
Na kraji stolu stála talíř. Přiklopený pokličkou. Speciálně pro Marii.
Sedla si.
Odkryla talíř. Těstoviny se sýrem. Lehce převařené, už studené. Sýr nastrouhaný nahrubo, zjevně ve spěchu.
Vzala si vidličku.
A ty těstoviny, upřímně, byly ty nejlepší za posledních pár let.
Kdo by to byl řekl?