Jak to mohla udělat?! Ani se nezeptala! Ani slovo neřekla! To je vrchol přijít do cizího bytu a chovat se tam jako doma! Žádná úcta! Pane Bože, čím jsem si to zasloužila? Celý život se o ni starám a takhle mi poděkuje! Ona mě ani nebere jako člověka! Vendula si utírá slzy, prý se jí nelíbí můj život! A na ten svůj by se někdy podívala! Sedí si sama v té své garsonce a myslí si, jak chytla štěstí za pačesy. Žádný pořádný chlap, žádná pořádná práce: nějaký home office Z čeho žije, to ví jen ona. A mě chce poučovat o životě! Já jsem už na to všechno dávno zapomněla, co ona teprve začíná chápat!
Tahle poslední myšlenka Vendulu vyžene ze starého křesla. Jde do kuchyně, postaví konvici na čaj a zamíří k oknu.
Sleduje noční Prahu, rozsvícenou tisíci světýlek, a znovu ji přepadnou slzy:
Všichni slaví, na Silvestra se chystají, a já nemám vůbec žádné svátky Sama jako kůl v plotě
Konvice píská, ale Vendula, zabraná do vzpomínek, si toho ani nevšimne.
Bylo jí dvacet, když máma porodila druhé dítě, ve čtyřiceti pěti.
Tehdy ji to zaskočilo: proč si máma takhle zkomplikuje život?
Nechci, abys zůstala úplně sama, vysvětlovala máma, je to přece krásné, mít sestru. Jednou to pochopíš.
Vždyť to chápu i teď, odpověděla Vendula lhostejně, jenom počítej s tím, že se o ni starat nebudu. Mám vlastní život.
Teď už ne, usmála se maminka.
Ta slova byla prorocká. Když bylo Pavle tři, máma odešla Tatínek zemřel ještě dřív.
Všechna péče o malou Pavlu zůstala na Vendule, která se jí v podstatě stala mámou. Pavla jí říkala maminko až do deseti.
Vendula nikdy nešla za muže. Nebylo to kvůli sestře, prostě nepotkala toho pravého. Ani moc příležitostí nebylo: domov, práce, sestra. Domů, do práce, sestra Po smrti rodičů musela rychle dospět a obětovala se, aby Pavlu vychovala a vystudovala.
Teď už je Pavla dospělá, bydlí sama. Chce se vdávat.
Často navštěvuje Vendulu sestry drží při sobě, i když je mezi nimi propastný věkový rozdíl i odlišné povahy.
Vendula je opravdu šetřivá. Její byt v Holešovicích už připomíná skladiště věcí, co dávno nikdo nepotřebuje. Najít se tu dají šaty z doby, kdy byla ještě štíhlá, nebo třeba účtenky za nájem z roku někdy 2003.
V kuchyni má spoustu otlučených hrnků, starých smaltovaných hrnců a pánví bez rukojeti. Už je k ničemu nepoužívá, ale je jí líto je vyhodit co kdyby se někdy hodily?
A ani malá rekonstrukce bytu se tu dlouho neudála. Ne že by na ni nebyly peníze, ale protože podle Venduly jsou tapety ještě stále vcelku.
Šetřit na sobě, aby bylo dost pro sestru, už má v krvi.
Pavla je úplně jiná: veselá, ráda improvizuje. U ní doma je všeho přesně tolik, kolik je třeba. Žádný sklad! Jen to, co potřebuje.
Zavedla si pravidlo: Co jsem za rok nepoužila, musí z domu!
Proto je u Pavly pořád světlo a vzdušno.
Kolikrát už nabízela Vendule:
Přece jen udělejme u tebe menší rekonstrukci. Zároveň protřídíme věci, brzy tu nebudeš mít místo ani pro sebe.
Nic nevyhazuju a nic neměním, bránila se Vendula, a žádnou rekonstrukci nepotřebuju.
Jak nepotřebuješ? Podívej se do předsíně! Těm tapetám je pomalu sto let, vypadá to tam jako ve sklepě. A ta tuny věcí ti berou sílu, ani nevíš jak! Je z toho člověku špatně, přesvědčovala Pavla.
Vendula ji vždy zase odbyla.
A tak se Pavla rozhodla překvapit ji sama! Ať si sestra vyzkouší, jaký je to rozdíl.
Jako překvapení vybrala předsíň bylo tam málo nábytku i věcí.
Týden před Silvestrem, když Vendula odchází na dvacetihodinovou směnu (pracuje na směny v nemocnici), přijede Pavla s nastávajícím mužem do jejího bytu. Mají navzájem klíče. Strhají tmavé tapety a nalepí nové: světlé, s jemným vzorem.
Pak všechno pečlivě vrátí, na věci z Venduliny domácnosti si Pavla nedovolí sáhnout.
Nic netušící Vendula přijde domů, a hned vyběhne ven, zmatená, že si snad spletla dveře.
Kontroluje číslo bytu. Sedí to
Zajde znovu dovnitř.
A hned je jí všechno jasné.
Pavla!
Jak jen mohla?!
Vendula ihned volá sestře a seřve ji na tři doby, pak zavěsí.
Za půl hodiny je Pavla u dveří.
Kdo tě o to prosil?! vítá ji naštvaně Vendula.
Vendi, chtěla jsem ti udělat radost. Podívej, jak je tu krásně: světlo, pořádek, víc místa, snaží se Pavla obhajovat.
Neopovažuj se tady panovat! Vendula ji nenechá domluvit.
Urážky padají jedna za druhou.
Nakonec Pavla nevydrží:
Už dost! Klidně si žij v tom svém skladišti, jak chceš. Už sem chodit nebudu!
Pravda bolí, co? Utíkáš?
Je mi tě líto, hlesne Pavla tiše a odchází…
Je pryč a týden se neozývá. Nikdy nebyly sestry naštvané tak dlouho. A teď mají být obě sami na Silvestra?
Vendula se otočí do předsíně, sedne na stoličku.
Vlastně vážně je tu víc místa, napadne ji, a v duchu si představí, jak Pavla s Jirkou lepili tapety a dávali si záležet, aby všechno sedělo, žádná bublina. Představuje si, jak chtěli vidět její překvapení.
Proč jsem byla tak protivná? Je to teď mnohem lepší Veselejší Možná má sestra pravdu?
Najednou se rozezvoní telefon
Vendulko, zní Pavlin uplakaný hlas, promiň mi. Nechtěla jsem ti ublížit. Chtěla jsem tě potěšit
Ale kdepak, holčičko moje, už se vůbec nezlobím, rozpláče se dojetím i Vendula, není co odpouštět. Je to skvělé, obě jsi vybrala perfektně. Po svátcích spolu začneme třídit všechny moje hromady. Když budeš chtít, samozřejmě.
Jasně, že budu! Pomůžu ráda! A dneska? Takový den Neumím si představit, že bych na Silvestra nebyla s tebou
Já taky ne
Tak už se oblékni, spustila radostně Pavla, všechno je připraveno: živý stromeček, řetězy, svíčky. Jak to máš ráda. A klid, nic už nechystej všechno už je. Znám tě, poběžela bys do krámu! Doufala jsem do poslední chvíle, že se udobříme a přivítáme Nový rok spolu. Klidně si dej na čas, Jirka pro tebe přijede.
Vendula stojí znovu u okna a tentokrát se na slavnostní Prahu usmívá.
Dívá se a v duchu děkuje: Děkuji ti, maminko Za sestruOtočí se, ještě jednou zkoukne novou předsíň a najednou má pocit, že právě tudy proudí do jejího života něco čerstvého: světlo, naděje, chuť změnit se aspoň malinko. V tichu bytu zní zvonek jako signál nového začátku. Venku propukají první ohňostroje, nad střechami se mihotají barevné záblesky a Vendula si rychle bere kabát. Naposledy ukrojí pohledem kus minulosti, co tu po léta pečlivě vrstvila. Zhluboka se nadechne a s úsměvem vykročí ven.
Dole na ni čeká Jirka a za ním Pavla mává, v očích jiskří dojímavá radost. Vendula ucítí tolik vděčnosti, jakou snad nikdy předtím nezažila. Třikrát se v duchu poděkuje mamince za holčičku, která jí kdysi zůstala místo života a teď jí ho zase vrací.
A zatímco zvoní o půlnoci zvony a město slaví, stojí vedle své sestry a přísahá si: příští rok začíná znovu. Ne sama. Nikdy víc sama.