Veterinář obejmul toulavého kocoura – a zůstal v šoku, když zjistil, kým ve skutečnosti je

Deník Stanislava Novotného

Dnes byl jeden z těch šedých, uplakaných dní v Praze, kdy déšť smývá nejen špínu z ulic, ale i vzpomínky, které se do nich za více než šedesát let života vtiskly.

Ráno jsem ještě věřil, že den zapadne mezi stovky jiných. Ale stal se jeden z těch, na které se nezapomíná.

Za ta léta na veterině jsem si myslel, že už mě nic nepřekvapí. Prošel jsem lecčím od potkanů po labradory, od ztracených čivav po želvu, co přežila tři dny v ledničce na chalupě v Libereckém kraji. Ale dnešek byl jiný. Práce mě už dávno přestala těšit. Po smrti Hedviky, mojí ženy, před třemi lety, mi ordinace zbyla jako poslední útočiště. Ticho mezi stěnami vystřídalo dříve domov naprosto čisté, ale hrozivě prázdné.

To odpoledne, krátce před zavíračkou, zaklepal na dveře Matěj, mladý kluk z odchytové služby. V ruce třásl plastovým boxem uvnitř to zuřivě syčelo.

Dobrý den, pane doktore, hlesl rozpačitě a položil box na stůl. Červená karta. Chytli jsme ho u rybího trhu v Holešovicích. Na lidi skočil třikrát. Je vyhlášený, hubený, nenechá na sebe sáhnout. V útulku místo není. Papíry na uspání už jsou podepsané.

Sundal jsem brýle a dlouze vydechl mlhou na sklo. Tyhle chvíle nenávidím ze všech nejvíc poprava za to, že člověka život naučil kousat a utíkat.

Nejdřív mu musím vidět do očí. Otočil jsem se k Matějovi. Jinak to neudělám.

Matěj o krok ustoupil. Dejte si pozor, pane doktore. Je to pořádný ďábel.

Naklonil jsem se k přenosce. Dvě velké, vystrašené černé oči na mě zíraly. Kocour byl celý špinavě bílý, uši připláclé, srdce mu tlouklo doslova do stolu.

To jsi zkusil všechno možné, co? šeptl jsem tím samým hlasem, kterým jsem kdysi hladil polekané koně na jízdárně.

Nesáhl jsem po žádném sedativu. Místo toho jsem si navlékl starou koženou rukavici, co tu ležela snad od dob socialismu, a opatrně otevřel petlici.

Kupodivu zůstal ztuhlý, jen zavrčel. Pomalu jsem ho vzal za kůži za krkem a vytáhl ven. Chvíli se snažil vzpírat, drásat kov mřížky, ale pak už jsem ho měl v náručí. Přitiskl jsem si ho k bundě.

Tepnu mě zastavil až dotyk jeho ztuhlého tělíčka.

Pod vrstvou špíny byl nádherný, krátkosrstý, sněhově bílý kocour s růžovým nosem. Třásl se tak, že jsem to cítil až na žebrech.

To není žádný démon, Matěji, šeptl jsem. To je jenom vyděšený tvor.

Pohladil jsem ho po hlavě, ne žádným veterinárním šmahem, ale něžně, jak hladímval Hedvika naše holčičky, když byly v porodnici. Přejel jsem rukou mezi ušima, po páteři.

A tehdy se stalo něco, na co nezapomenu.

Kocour přestal vrčet, jeho svaly povolily. Zvedl ke mně hlavu, pomalu zamžoural a pak udělal něco, co kočky téměř nikdy nedělají postavil se na zadní, přední packy mi opřel o ramena a zabořil tlamku do krku. Zavřel oči.

Objeví se u mě občas v ordinaci psi, kteří se tulí, ale kočka, která obejme Málem jsem se rozbrečel.

Matěj vytřeštil oči. Já ho ještě před chvílí nemohl ani nakrmit!

Odpověděl jsem teď už úplně tichým hlasem: Neublížím mu. Vezmu si ho domů, Matěji.

Jste si jistý? Je jako utržený ze řetězu!

Opatrně jsem ho položil zpět na stůl, ale kocour mi sevřel rameno jako ve svěrce.

A pak, naprosto přesně, vytáhl levou tlapku a třikrát jemně ťuknul do mého nosu.

Tlukot srdce jsem v tu chvíli neslyšel umlkl celý svět.

Tohle mohl dělat jen jeden kocour na světě.

Před pěti lety, když ještě žila Hedvika, jsme měli nalezence bílého kocoura, pojmenovali jsme ho Sazík. Miloval mě. Každý den si mi sedal na rameno, a když chtěl pamlsek, třikrát mě šťouchnul packou do nosu.

Před čtyřmi lety Sazík zmizel. Okna byla otevřená kvůli malování, remoska na parapetu a on utekl. Hledali jsme ho měsíce inzeráty, útulky, noční procházky s baterkou kolem Břevnova.

Bez výsledku.

Za rok mi Hedvika umřela. Srdce prasklé pro malého, bláznivého mazlíčka.

Byl jsem si jistý, že už Sazík dávno není.

S chvěním v rukách jsem mu prohlédl na levém uchu starou jizvičku, kterou měl ještě od toho, když jako kotě zapadl do trní pod růžemi na zahradě.

Sazíku… zašeptal jsem.

Zavrkání v odpověď bylo přesně to jeho. Ten zvláštní, chraplavý zvuk, který mě vždycky rozesmál.

Ve vteřině jsem klesl na kolena a pevně ho objal. Slzy se mi kutálely po tváři.

To je on, Matěji. To je náš Sazík!

Matěj kroutil hlavou: Ale čip jsme nenašli.

Utíral jsem si slzy. Měl ho mezi lopatkami, ale někdy se posunou.

Vzal jsem čtečku a projel packou.

Píííp.

Na displeji vyskočilo číslo. Poslední čtyři čísla? Datum Hedvičina narození.

Sazík na ulici přežil čtyři roky. Odolal autům, psům, hladu, cizím lidem. Ale jakmile ucítil známé ruce, poznal domov.

Toho večera jsem ho přinesl do bytu. Okoupal ho v teplé vodě, opatrně smyl roky prachu a špíny. Dal jsem mu paštiku z lososa, tu stejnou, co jsem si v regálu nechal už roky pro jistotu.

V noci jsme seděli v křesle, co kdysi sdílela i Hedvika. Bylo vždy hrozivě tiché. Ale tentokrát mi na prsou vrněl sněhobílý klubíčko, spokojeně spal a mně poprvé za dlouhou dobu připadalo, že nejsem úplně sám. Jako by mi Hedvika poslala signál.

Domů mi poslala jedinou bytost, která zvládla zacelit moje zlomené srdce.

Zvíře, které jsem měl zachránit, mě nakonec zachránilo samo.

A ďábel z přenosky byl jen ztracený anděl, co ze všech sil čekal na ty správné ruce.

Myslíte si, že zvířata nikdy nezapomenou ty svoje milované, i když je osud rozdělí na roky? Beru to dnes jako důkaz.

Rate article
Add a comment