To byl příběh, který se stal kdysi dávno, v hlubokých časech, kdy na starou pražskou dlažbu často dopadaly těžké kapky deště a svět se zdál být rozostřený, melancholický a tišší.
Za těchto večerů, kdy zlaté osvětlení Nového Města ztrácelo svůj lesk v šedi, se doktor Bohumil Kratochvíl chystal ukončit svůj další dlouhý den na veterinární klinice na Žižkově. Už tomu bylo čtyřicet let, co zasvětil život péči o zvířata zachraňoval štěňata, která sežrala zásnubní prsten, i křečky, které přežily nedobrovolnou zimu v chalupářské lednici. Dřív ho jeho práce naplňovala, stávala se mu útěchou po starostech, ale poslední léta mu přinesla spíš jen samotu a únavu na duši.
Od smrti své ženy Libuše, před třemi lety, žil Bohumil téměř výhradně svou klinikou. Byla čistá, tichá a zoufale prázdná. V šedesáti osmi letech si připadal ostrovem, obklopeným mořem vzpomínek.
Jednoho deštivého úterka, těsně před zavírací hodinou, vstoupil do ordinace mladík ze záchytné stanice, Jindra Pokorný. V náručí nesl plastový přepravní box, z něhož se ozývalo zlověstné prskání a syčení, jako kdyby uvnitř místo kočky byl sám čert.
Promiňte, pane doktore, začal opatrně, když položil box na stůl. Červený kód. Našli jsme ho u rybího trhu v Holešovicích. Zaútočil na tři lidi. Divoký, vyhublý, nedá se chytit do ruky. Azyl je plný, určili ho na uspání.
Bohumil unaveně sundal brýle a otřel je šátkem, který mu zůstal po Libuši.
Nesnášel takové situace brát život zvířeti jen proto, že ulice z něj udělala divocha a zabijáka.
Dobře, odpověděl tiše. Než cokoli udělám, chci se mu podívat do očí. Nikdy neuspávám zvíře, aniž bych do nich nahlédl.
Jindra zbystřil.
Opravdu radši opatrně, pane doktore. Je to ďábel.
Bohumil přistoupil ke kleci. Skrz špinavou mřížku na něj upíraly oči, velké a rozšířené strachem. Kočka byla bílá, šedá od špíny a s ušima přitisknutýma k hlavě. Hluboké zavrčení rozvlnilo kus stolu.
No jo, kotě, šeptl Bohumil tiše, hlasem, jakým kdysi uklidňoval splašené koně. To jsi si prošel lecčím, co?
Místo po sedativu sáhl po tvrdé kožené rukavici a pomalu otevřel západku. Kočka se zalehla do rohu, napjatá jako struna, ale neútočila.
Nejdřív tě dáme trochu dohromady, potom uvidíme, zabručel Bohumil.
S úžasnou hbitostí starého muže chytl kočku za kůži na krku a vytáhl ji ven. Chvíli bojovala, drápy poškrábala kov, ale Bohumil ji pevně přitiskl na hruď.
Teprve teď, v náruči, zahlédl pod špínou něco víc. Krásnou, čistě bílou kočku s růžovým čumáčkem a obrovskýma očima, které se třásly hrůzou její zuby drkotaly.
Není to žádný démon, Jindro, pravil Bohumil tiše. Je jen k smrti vyděšený.
Jemně ji pohladil po hlavě, pak za ušima a po hřbetě citlivě, trpělivě, tak jako se hladí mimino. A náhle se odehrálo něco téměř zázračného.
Kočka přestala vrčet. Její tělo povolilo. Vztyčila hlavu, pomalu zamžikala očima a za okamžik se zvedla na zadní, přední packy položila Bohumilovi na ramena a zabořila čumák do jeho krku. Oči zavřené.
To bylo objetí. Tak lidské, až Bohumil ztuhl.
Psy občas objímal, ale kočky byly vždy rezervované. Tato se mu tiskla na hrudník, jako by byl jedinou záchranou v moři zimy.
V ten moment vypadal bílý plášť doktora a bílá šelma v jeho objetí jako dvě křehké nitky života.
Jindra, udivený, vytřeštil oči: Tohle jsem nikdy neviděl. Před hodinou by mě rozsápal.
Bohumil zavřel oči a opatrně sevřel kočku v náručí. A ucítil známou vůni pod špínou. Ten drobný pohyb když se kočka otírá bradou o člověka mezi klíční kosti.
Prastaré vzpomínky vystoupily z mlhy.
Stál netečně snad minutu, s tlukoucím srdcem, zatímco se dech a tep zvířete pomalu zklidňoval.
Nemohu to udělat, Jindro, zašeptal Bohumil. Neuspím ho. Vezmu si ho domů.
Myslíte, že to zvládnete? Mohl by ještě, váhal Jindra.
Vím to jistě.
A vtom, když chtěl Bohumil položit kočku zpátky na stůl, stalo se další podivuhodné věc.
Kočka odmítla pustit. Pak natáhla levou packu a třikrát jemně ťukla Bohumila do nosu.
ťuk. ťuk. ťuk.
V ten moment mu vyschlo v ústech.
Tak tohle dělal kdysi jen jediný kocour na světě.
Před pěti lety, ještě s Libuší po boku, měli doma bílého kocoura jménem Čestmír. Byl to nalezenec, na Bohumilovi doslova závislý. Jeho zvláštní hrou bylo sedět pánovi na rameni a packou šťouchat do nosu, aby dostal pamlsek.
Čestmír zmizel před čtyřmi lety. Při opravě domu zapomněli dělníci zavřít zadní dveře a kocour se vytratil do noci.
Hledali ho s Libuší celé týdny: věšeli letáky, chodili po útulcích, večer procházeli uličky se svítilnami.
Marně. O rok později Libuše zemřela její srdce už nesnese tolik bolestí.
Bohumil byl přesvědčený, že Čestmír dávno není naživu.
Teď se mu třásly ruce. Opatrně nadzvedl kočičí ucho a pod špínou rozeznal drobnou jizvu ve tvaru půlměsíce tu samou, kterou si Čestmír způsobil o šípkový keř ještě jako kotě.
Čestmíre, vydechl Bohumil.
Kocour zabručel svým typickým chraplavým mrráu.
Bohumil klesl na kolena, pevně stiskl kocoura u srde a rozplakal se.
Bože… to jsi opravdu ty! To je on, Jindro. Můj kluk.
Jindra nevěřícně kroutil hlavou: Ale čip jsme nenašli, skener nic neukázal.
Bohumil otřel slzy. Měl čip mezi lopatkami.
Vzal čtečku a přejel po zádech kocoura. Ticho.
Někdy se posunou, zalezou třeba do nožky…
Pomalu přejížděl čtečkou po pravé přední tlapce.
Pípnutí.
Na displeji se objevil číslo čipu. Bohumil znal poslední čtyři číslice zpaměti.
Datum narození Libuše.
Čestmír přežil na ulici čtyři zimy. Vyhýbal se tramvajím, prchal před psy, hladověl a s divočel, jak káže zákon ulice.
Útočil na lidi, protože pro něj byli jen hrozbou.
Ale v momentě, kdy rozpoznal pach a dotek známé ruky, pochopil, že už nemusí dál bojovat.
Vrátil se domů.
Té noci si Bohumil zabalil kocoura do starého vlněného plédu a odvezl domů. Umyl ho v teplé vodě, až pod vrstvami špíny zazářila bělostná srst. Nasytil ho paštikou z lososa pořád měl ve skříni stejnou značku, jakou kupovali s Libuší.
V noci seděl Bohumil v křesle, ve kterém kdysi sedávali spolu. Dům býval nesnesitelně tichý. Ale toho večera se mu na prsou stočil teplý živý uzlíček.
Čestmír spal a tiše přadl, jakoby uvnitř bručel starý motor.
Bohumil pohlédl na prázdné místo vedle svého křesla, kde kdysi sedávala Libuše, a poprvé za tři roky ho nezachvátila samota. Měl pocit, že mu poslala znamení. Sama se vrátit nemohla, ale poslala mu stvoření, které může jeho srdce uzdravit.
Veterinář, jenž zachránil kočku, byl nakonec zachráněn jí.
A démon v přepravce byl jen andělem, který se ztratil a roky vyčkával na natáčející ruku.
Věříte tomu, že zvířata nezapomínají na své lidi, i když se cesty na dlouho rozdělí? Pokud máte podobný příběh, napište nám o něm také.