Musel jsem si pořídit vlastní lednici, píšu si do deníku. Situace je absurdní, ale jiná cesta není. Nemám problém prodat byt a peníze rozdělit, ale maminka s tím nesouhlasí.
Nedávno jsem oslavil čtyřiadvacáté narozeniny. Mám vysokoškolský diplom, našel jsem si práci, ale stále nejsem ženatý. Život ve vlastním není vůbec snadný. Vlastním polovinu bytu. Dříve patřil otci. Po jeho smrti jsme ho s mámou zdědili rovným dílem; bylo mi tehdy čtrnáct.
Před deseti lety to nebylo pro naši rodinu vůbec lehké. Najednou jsme byli bez živitele. Máma, Alžběta, přestala pracovat, když jsem byl malý. Nemusela si brát mateřskou, otec vydělával dost, peníze jsme měli. Alžběta se věnovala domácnosti. Po smrti otce plakala: Kam mě ve čtyřiceti vezme do práce? Jako uklízečku?
Dostával jsem sirotčí důchod, ale maminka nemohla nechodit do salónů a nakupovat nové věci, i když jsme sotva vyšli. Zpočátku jí pomáhal bratr, strýc Luboš, ale brzy ho to omrzelo.
Strýc Luboš řekl Alžbětě, že by měla najít práci. Starala se o dvě děti, už je to pro ně příliš. Po roce přivedla domů muže, jmenoval se Marek. Alžběta oznámila, že s námi bude bydlet. Rozhodla se vyřešit nedostatek peněz po svém sňatkem. Marek skutečně vydělával slušně, ale se mnou, nevlastním synem, si nesedl.
Marek mi často říkal: Jenom žereš. Radši dělej prádlo nebo uklízej. Proč potřebuješ domácí úkoly? Chceš na univerzitu? Stejně budeš muset pracovat, nebo si myslíš, že tě budu živit navěky?
Nemohl jsem mu nic říct. Důchod chodil mámě. Alžběta mě před Markem nechránila, bála se, že ztratí živitele. Bez něj se to nedá, říkala mi. Nehádej se a dělej, co říká. Je přece živitel rodiny.
Nakonec jsem vystudoval, našel si práci. Pořád jsem byl považován za přítěž, Marek neustále počítal, kolik za mě utratil.
Po půl roce práce jsem si koupil lednici. Dal jsem ji do svého pokoje, protože Marek zamykal tu v kuchyni.
Máš práci? Tak si vař sám, říkal Marek. Alžběta mlčela. Mlčela i když mi Marek ukazoval účty za energie a požadoval zpět vše, co na mě utratil. Později Marek přišel o práci. S mámou začali mou lednici využívat ještě víc. Všechna obvinění padala na mě. Po pár měsících jsem už platil většinu domácnosti. Marek byl nezaměstnaný skoro rok. Měl jsem toho dost a lednici jsem zamkl. Alžběta se tomu bránila, tvrdila, že nás Marek dlouho živí.
Řekl jsem: Chceš-li pomáhat, tak pracuj. Nejsem ten, kdo začal dělit domácnost. Prostě jdi do práce.
Marek nedávno odešel z bytu. Alžběta už nevydržela muže, který nevydělává. Ale odmítám sundat zámek z lednice myslím totiž, že i ona by měla pracovat. Co si myslíte? Já vím dnes jediné: v rodině je nutné, aby každý přijímal zodpovědnost a nečekal, že jej někdo uživí.