„Ty mě vážně štveš!!!… Jím špatně…, oblékám se špatně…, vlastně všechno dělám špatně!!!“ – Pavlův hl…

Dobré zprávy

Už mě vážně štveš! Špatně jím, špatně se oblékám, prostě všechno dělám špatně! křikl Pavel, když už mu praskly nervy.
A ty zase nic nedokážeš! Ani pořádné peníze neumíš vydělat Doma se na tebe taky nikdy nedá spolehnout! rozplakala se cestičkou hlasu Lucie, A děti také nemáme, zamumlala skoro neslyšně.
Bělinka, naše bílo-rezavá kočka kolem deseti let, seděla nahoře na skříni a tiše pozorovala další domácí tragédii. Uvnitř dobře věděla, a dokonce cítila, že táta s mámou se mají doopravdy rádi Proto nerozuměla, proč říkají tak hořká slova, která všem jenom ubližují.
Mamka uplakaná utekla do pokoje a taťka začal jednu cigaretu od druhé.
Bělinka, která si všímala, že se rodina pomalu rozpadá, přemýšlela: Štěstí domova jsou děti A když jsou děti, bude doma dobře Kde ale nějaké děti vzít?
Bělinka sama nikdy koťata mít nemohla už před lety byla vykastrovaná, a mamka doktoři říkali, že to možné je, ale vždycky se něco pokazilo
Ráno, když rodiče odešli do práce, Bělinka poprvé vyskočila oknem a šla na návštěvu k sousedce Mickě chtěla si popovídat a poradit se.
Načpak by vám byly děti?, ušklíbla se Micka, když naši sousedé přijdou s dětmi, hned se před nimi schovávám. Jednou mě natřou rtěnkou, jindy mě tak umačkají, že sotva dýchám.
Bělinka povzdechla: Nám by stačily hodné děti Ale kde je sehnat
Hmm Venku toulá Máňa, ta teď má pět koťat, zamyslela se Micka, vyber si
Bělinka, i když se bála, přeskákala balkony až dolů na ulici. S roztřesenými fousky proklouzla skrz mříže sklepního okénka a zavolala:
Máninko, pojď na chvíli ven, prosím
Ze tmy sklepa se ozývalo zoufalé pískání.
Bělinka se plížila a rozhlížela opatrně kolem. Zamrkala a skoro začala vzlykat pod topením, přímo na štěrku, leželo pět různě zbarvených slepých koťátek a zoufale hledala mámu. Když je očichala, pochopila, že u nich Máňa nebyla už nejméně tři dny a že všechna hladověla
Bělinka, srdce jí bušilo a měla slzy na krajíčku, jemně, ale odhodlaně každé koťátko odnesla ke vchodu do domu.
Lehla si kolem nich, aby se nerozutekla, a s napjatým pohledem sledovala, kdy dorazí rodiče z práce.
Pavel neřekl po cestě domů Lucii ani slovo a doma oba zůstali překvapení stát u domovních dveří: na prahu ležela jejich Bělinka, která nikdy sama ven nechodila, a kolem ní se tulilo a pískalo pět různobarevných koťat.
Jak se tohle mohlo stát?!, nevěřícně vyhrkl Pavel.
Zázrak, špitla Lucie a rychle zvedli nejen Bělinku, ale i koťata a běželi s nimi domů
Když pak uložili Bělinku s koťaty do krabice a ta tichounce spokojeně přístala, Pavel se zeptal:
Co s nimi budeme dělat?
Odkojím je z lahvičky, až povyrostou, rozpošlu je kamarádkám, zamumlala Lucie.
Za tři měsíce užaslá Lucie seděla, hladila svoji kočku bandu v krabici a pořád dokola si říkala: Tohle se přece nestává, tohle se neděje
Nakonec oba s Pavlem šťastně plakali, on ji zvedl do náruče a oba přes sebe radostí mluvili:
Nezbudoval jsem ten dům zbytečně!
Dítěti bude na zahradě hezky!
Ať si zde mohou hrát i koťata!
Všichni se vejdeme!
Miluju tě!
A já tebe miluju ještě víc!
Moudrá Bělinka setřela slzu a svět se začal dávat dohromady
A právě když člověk přestane počítat s tím nejlepším, to nejlepší přijde. Štěstí někdy dorazí přestrojené a naplní dům radostí i v těch nejtěžších chvílích.

Rate article
Add a comment