Dobrý den, příteli. Vzpomínám si na jednu událost, která se mi stala před lety v Praze. Tehdy jsem na Malé Straně potkala známou ženu šla ulicí s malou dcerkou, sotva roční a půl, ale její pohled byl zcela prázdný, jakoby vnímala jen své vnitřní starosti. Nebýt toho, že jsem na ni zavolala, prošla by kolem mě bez povšimnutí. Když mě uviděla, na tváři se jí krátce objevil úsměv úlevy, ale hned ho vystřídala podivná apatie.
Zeptala jsem se jí, co se stalo, a ona mi tiše vyprávěla celý příběh svých strastí. Vzala si svého muže z opravdové lásky. Jejich zásnuby byly krásné, plné něhy a romantických večerů pod světly staré Prahy, kdy ji její milý nosíval v náručí. Po svatbě dlouho hledali klid a porozumění snažili se, i když se jejich cesty občas rozcházely, souznění přetrvávalo.
Se zrodem dcerky, kterou pojmenovali Vendulka, se ale vše obrátilo naruby. Její manžel poprvé pocítil, co skutečně znamená být otcem a nemůžu říct, že by se v té roli našel. Pracoval z domova a malá, která byla v tom věku často uplakaná, mu byla spíš na obtíž. Mateřské povinnosti spočívaly většinou na mé přítelkyni, ale ani on se někdy nevyhnul výtkám z její strany.
Jakmile zjistil, že je Olga na rodičovském a příjmy domácnosti klesly, začal toho využívat. Veškerou péči o dítě přenechal jen jí a zároveň po čase chtěl, aby šla zpátky do práce a Vendulku svěřila jedné z babiček. Nechtěl slyšet žádné její námitky, že starší rodiče by těžko zvládali malou, a rozhodl, že domácnosti prostě chybí peníze. Sám dokonce začal obcházet jesle a dětské koutky, jen aby nemusel dceru hlídat on sám.
Od té chvíle jí přestal dávat peníze na nákupy, začal nakupovat sám a neustále měl pocit, že ona jen rozhazuje jejich koruny za naprosté zbytečnosti.
Olga začala odcházet čím dál častěji ven procházela se s Vendulkou po Haštalském parku nebo chodila na hřiště jen proto, aby co nejméně času trávila doma v dusné atmosféře s nespokojeným manželem.
Zoufalá a unavená se mě tehdy ptala, co má dělat. Odpověď jsem však neměla. Rozvod nepřipadal v úvahu, protože přes všechna příkoří svého manžela stále milovala a těžko si dovedla představit život bez něj. Navíc by to znamenalo rozvrat rodiny, a ona chtěla, aby Vendulka vyrůstala s oběma rodiči. Byla už vyčerpaná z neustálého obviňování, že nic nepřináší do rodinného rozpočtu, i když to v dané situaci nemohla ovlivnit.
Když jsme se loučily, zmohla jsem se jen na obvyklá slova Buď silná, Všechno bude dobré, Nakonec se to vyřeší. V srdci jsem však jen tiše doufala, že se to jednou opravdu zlepší.