Jmenuji se Libuše, jsem vdaná a mám úžasnou dcerku. Jednoho podzimního dne, když jsme se procházely s malou v parku na Letné, zazvonil mi mobil. Volala kamarádka a já, jak už to tak bývá, jsem na chvilku ztratila pozornost. V ten moment moje malá Vendulka spadla rovnou do studeného jezírka. Samozřejmě, v první vteřině mě polil záchvat paniky a rozběhla jsem se jí na pomoc, ale než jsem se nadála, skočila tam statečně neznámá paní, co seděla opodál na lavičce, a holčičku mi vytáhla.
Byla jsem zahlcena vděčností (a taky studem, že jsem nebyla rychlejší) a nezmohla jsem se skoro na slovo. Přemluvila jsem paní, ať jde s námi domů a tam se představila jako paní Božena. V tu chvíli jsem si říkala, že jí budu do konce života vděčná, protože mi zachránila to nejcennější na světě.
Doma jsem uvařila silný čaj, vylovila ze skříně čisté oblečení, a zatímco se Božena pomalu zahřívala, povyprávěla mi svůj životní příběh, který bych raději slyšela jen ve večerníčku byl to totiž pořádný horor. Její dcera ji bez mrknutí oka podvedla a připravila ji o střechu nad hlavou. Společně koupily dvě byty: jeden pro Boženu, druhý pro mladé. Jenže dcerka si se svým mužem sbalila všechen majetek a peníze a nechala maminku s prázdnýma rukama tedy vlastně i bez rukou, protože ruce měly aspoň igelitky na sběr lahví v parku podél topení.
Ušlo mi, že i v našich končinách existují dceruny, které zapomenou na svědomí. Z představy, že by měla Božena dál spát po lavičkách, mě mrazilo, a tak jsem ji pozvala, ať u nás zůstane. Když se večer vrátil domů manžel Mirek, vyslechl si celý příběh, nejdříve mi dal malou přednášku o rodičovských povinnostech, ale pak byl Boženě vřele vděčný. Nabídl jí taky možnost u nás bydlet ona však měla větší zábrany než celý Žižkov dohromady a nechtěla se vnucovat.
Místo toho jsme ji společně přihlásili na brigádu a pomohli jí najít útulný domov v krásném domově pro seniory (za slušný český důchod, žádné centy ani dolary, ale pořádné české koruny). Navštěvujeme ji často, vypadá spokojeně a vesele a naše Vendulka má díky tomu skvělou babičku. Jsme vděční, že jsme mohli pomoct té, která jednou pomohla právě nám a už se těším na další podzimní procházku, ale tentokrát o hodně pozorněji.