Moje tchyně má velmi tvrdohlavou povahu a komunikace s ní je často složitá. Její neustálé hádky a zasahování do našeho života nám s manželkou braly klid. I když se jí náš vztah nelíbil, po svatbě jsme museli kvůli rodinným okolnostem bydlet všichni pohromadě v jednom bytě v Brně. Často jsme byli nuceni společně chodit na sběr lesního ovoce, většinou pro výrobu marmelád a kompotů, ale z toho, co zbylo, jsme nikdy neměli žádný užitek pro naší rodinu.
Zpočátku jsem se těchto akcí zúčastňoval jen o víkendech, protože jsem musel do práce. Po narození našeho syna Tomáše však tchyně trvala na tom, že je nutné chodit do lesa skoro každý den časně ráno, i když bylo v lese vedro, spousta komárů a mokrá půda. Kromě toho nebyla žádná možnost v lese se schovat před nepohodlím a ona všechny nasbírané plody ukládala pro sebe do velkého mrazáku.
Situace se vyhrotila, když jsem konečně promluvil s tchyní o našich finančních potížích. Potřebovali jsme totiž také nějakou podporu. Došlo mezi námi k nepříjemné hádce a ona nám to oplatila tím, že do polévky, kterou nám uvařila, dala jen malý kousek masa. Pocítil jsem to jako urážku a byl jsem z toho velmi smutný, až jsem se zavřel v koupelně a rozplakal se.
Nakonec jsme si s manželkou Alenou našli byt k pronájmu v jiné části Brna a odstěhovali se od tchyně. Nový domov nám přinesl pocit úlevy a konečně jsme mohli žít v klidu. S tchyní jsme se občas vídali, ale záměrně jsem odmítal pít u ní čaj jako tiché gesto nesouhlasu s jejím chováním. Myslím, že ví, proč se tak chovám, ale pravděpodobně jí to je jedno.
Když se na to dnes ohlížím, uvědomuji si, že někdy je lepší najít vlastní cestu, než se snažit někoho změnit. Vytrvalost ve správných rozhodnutích přináší v životě klid, což je něco, co si odnáším jako poučení z této zkušenosti.