Říká se, že když si vezmete opravdu chytrého muže, nikdy vás nepodvede a bude vám vždy věrný. Také prý ví, co je to láska a jak se postarat o svou ženu. To mi neustále opakovaly máma i babička. Proto jsem i já, když jsem byla starší, vůbec neuvažovala o muži s pochybnými zájmy nemělo to přece žádný smysl. A tak se stalo, že jsem díky známým potkala Filipa. Filip vystudoval ČVUT, byl velmi inteligentní a ambiciózní mladý muž.
I já jsem vystudovala vysokou školu, i když obor bohemistiky. Přesto jsme si vždycky měli co říct. Začali jsme si nejprve psát, pak jsme spolu trávili čas. Filip mě velmi zaujal, s ním jsem byla šťastná. Když mě po roce požádal o ruku, souhlasila jsem. Bydleli jsme v malém bytě na Vinohradech, který mi zanechala babička. Ani ten jednopokojový byt mi nepřipadal špatný, dokud jsme tam byli jen dva. Pak jsem otěhotněla, narodil se nám syn, za rok poté přišla na svět i dcera.
Byt najednou nebyl dost velký a peníze nám chyběly také. V té době začal Filip podnikat. Já se starala o děti a domácnost, práci jsem neměla, ale vždy stála Filipovi po boku. Mnohokrát se stalo, že jsme zůstali úplně bez koruny, ale nevzdávali jsme se, věřili jsme, že jednou dosáhneme toho, o čem jsme snili. Po několika letech usilovné práce se podnikání rozjelo. Žili jsme dobře, děti chodily na nejlepší školy v Praze a později na univerzitu. Mohla jsem si dovolit věnovat se svým koníčkům.
Filip měl rovněž své zájmy často jezdil s kamarády na výlety či rybařit. Nevadilo mi to, svou rodinu zabezpečil skvěle a zasloužil si mít i svůj osobní prostor. I náš vztah byl pěkný, vždy v něm byla respekt a láska. Zkrátka všechno vypadalo v pořádku. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se vše může tak náhle změnit.
Jednoho víkendu Filipovi přišlo špatně. Přijela záchranka a odvezla ho do nemocnice. O pár hodin později zemřel. Bylo to naprosto nečekané, jako by zmizel z povrchu země. Pro mě i děti to byla hrozná rána. A nečekala nás jen bolest ze ztráty, ale i šokující novinky: ukázalo se, že měl Filip už pět let vztah s mladou ženou mohla by mu být dcerou. K ní jezdil na dovolenou, u ní trávil část svého volného času.
Vše, co jsme vlastnili firmu, byt, chalupu i auto přepsal na ni. Mně a dětem nezůstalo vůbec nic. Ten šok pro mě byl nepopsatelný. Jak něco takového mohl udělat? Jak mohl žít roky s vědomím, že jeho vlastní rodina přijde úplně o všechno? Že nám zůstane jen prázdné místo a dluhy? Nedokážu si představit, jak pokračovat dálAle něco mi v ten moment došlo. Celý život jsem si myslela, že být šťastná znamená spoléhat na moudrost a jistotu druhých, zejména svého muže. Že pilířem rodiny je ten, kdo ji umí zabezpečit a vést. Ale teď, když jsem seděla v prázdném bytě, s dětmi, které mi beze slova seděly po boku, jsem cítila jinou sílu. Sílu, která nikdy nebyla Filipova byla to síla naše. Moje, naše společná.
Začaly jsme znovu. S dětmi jsme opravili starý babiččin byt a s pomocí přátel jsme zvládli i dluhy. Bylo to těžké, někdy jsem večer potají brečela do polštáře, jindy mě děti objímaly, jako bych byla ta nejsilnější žena na světě. Zjišťovala jsem, že nezáleží na tom, kolik máme peněz ani co nám kdo vezme skutečný domov jsme jen my tři. Každý den jsme si stavěli své nové štěstí ze střepů minulosti a nalézali radost i v obyčejných malých věcech.
Jednoho večera, když jsme seděli při svíčce a smáli se nad svou nešikovně upečenou bábovkou, jsem pochopila, že Filip mi sice vzal iluze, ale daroval mi něco vzácnějšího: odvahu věřit sobě, být sama sebou, nenechat se zlomit. Teprve když člověk přijde o všechno, zjistí, co v něm doopravdy je. My jsme zůstali spolu, pevní, ochotni začít znovu. A v tom je všechna moudrost světa, kterou mi žádný muž nikdy nemohl dát.