Já a moje rodina žijeme v různých městech po celé republice. Neviděli jsme se už přes dvacet let. Rodiče jsou umělci a celý život zpívají v pěveckém sboru, jejich dny jsou neustálým putováním. Když mi bylo pět, začal jsem bydlet u babičky. Chtěla si se mnou trochu zjednodušit život a tak se odstěhovala ke svým příbuzným.
Zpočátku mě máma s tátou přijížděli navštěvovat dvakrát, někdy třikrát do roka. Později se návštěvy stávaly čím dál tím vzácnějšími, až nakonec ustaly úplně. Přestal jsem na ně myslet. Naše kontakty postupně vymizely. V době studia na zubním lékařství jsem se ve třetím ročníku oženil.
Nyní já a moje žena vedeme vlastní stomatologickou kliniku v Brně a daří se nám opravdu dobře. Před rokem se u nás znenadání objevili táta s mámou. Začali do kliniky telefonovat, protože ani neměli moje číslo. Naše hovory se točily hlavně kolem jejich stížností na život.
Všechno jsem je vyslechl a opakoval jim, že si svoji cestu zvolili sami, když rozhodli, že mě bude vychovávat babička. Občas babičce poslali nějakou tu stovku korun, ale většinu času jsme žili jen z jejího důchodu a museli si vystačit opravdu s málem. Mnohokrát mi to říkala. Chápal jsem to, protože jsme s babičkou opravdu museli šetřit na vše.
Ve škole jsem se snažil, abych měl na živobytí i oblečení, chodil jsem v noci pomáhat do nemocnice. Teď mám svůj vlastní život, rodiče mají svůj a každý jsme se vydali vlastním směrem.
Když táta s mámou pochopili, že jim pomáhat nehodlám, začali naznačovat, že si budou žádat výživné. Tyhle jejich slova mě nakonec odradila úplně. Dřív jsem občas pochyboval, jestli jsem rozhodl správně, jestli bych jim neměl finančně pomoci, ale dnes už ani nechci znát jejich jména. Myslíte, že je to správné, nebo bych měl rodiče přece jen podpořit?
Dnešní den mi ukázal, že člověk musí umět říct ne, i když to nejsou lehká rozhodnutí. Pokud si někdo zvolí vlastní cestu, měl by za ní nést následky sám.