Byla jsem nesmírně šťastná, protože jsem vždy měla v hlavě jasné cíle, které se mi zjevovaly jako podivné svítící hodiny. Ve dvaceti pěti letech, když se lampy na pražských mostech začaly vést drobné rozhovory s mou fantazií, jsem si sama našetřila na malý byt.
Maminka a tatínek byli daleko ve svých vlastních snech o bramborových políčkách na Vysočině, žádná teta z Karlových Varů mi neposlala jediné haléře. Všechno jsem dělala úplně sama, jakoby v tichém orchestrionu starého Žižkova.
Když jsem jednoho dne na zastávce tramvaje poznala muže, který mi připomínal proměnlivé počasí nad Petřínskou rozhlednou, byla jsem natolik praštěná, že jsem mu šeptem řekla o svém vlastním bytě plném knih a tramvajových jízdenek. Ale zároveň jsem ho pokárala mezi řádky, že do jeho bytu rozhodně stěhovat nehodlám. Plánovali jsme najít si něco společného, malý pronájem, zatímco ten můj byt bych si pronajímala a střádala koruny na auto nejlépe tmavě zelenou Škodu Favorit.
Souhlasil, jeho sliby se třpytily jak zrcadla na Vltavě na jaře. Pravil, že bude spořit na nájem a brzy budeme bydlet spolu. Po půl roce, kdy letní slunce probudilo sýčky na Letné, přišel ke mně s prastarým kufrem, v kterém mlčely ponožky i voňavé tvarůžky. Řekl, že nemá práci a peníze se mu roztekly jako jahodový kompot na stole u babičky.
Prosil, abych ho nechala u sebe, alespoň na chvíli, zatímco jeho rodiče někde v Kolíně pletli sněhové čepice. Ne, nepustila jsem ho k sobě. Myslím, že to byla jen zvláštní výmluva, jak žít na můj účet, v mém snovém bytě mezi pohlednicemi z Českého ráje. Nakonec jsem se s ním rozloučila, jak se v české pohádce loučí princezna s čertem na louce pod olšemi.