Byla jsem nehorázně šťastná, že jsem odjakživa typ člověka, který si jde za svými cíli. Do svých pětadvaceti jsem si svou pílí dokázala našetřit na vlastní byt v Praze.
Ani koruna od rodičů, tety, strejdy všechno jsem zvládla sama. A když jsem potkala muže, do kterého jsem se zamilovala, byla jsem dost odvážná (možná spíš potrhlá), abych mu hned napálila, že vlastní byt v mém oblíbeném Žižkově je čistě jen můj.
Ale nezapomněla jsem mu také sdělit, že rozhodně neplánuji balit kufry a stěhovat se k němu. Takže jsme se shodli, že spolu půjdeme do pronájmu a můj byt pronajmu dál, abych ušetřila na Škodu Fabia.
Zdálo se mu to fajn, zašklebil se a slíbil, že brzo začne šetřit na nájem, abychom spolu mohli spokojeně bydlet. O půl roku později se objevil u dveří s kufrem a výrazem, který značí konec světa. Zalapal po dechu a povídá, že přišel o práci, peníze nemá ani na rohlík.
Prosil mě, ať ho nechám bydlet u mě jen na chvíli. Říkala jsem si: Tak má rodiče, může jít k nim, ne? Samozřejmě jsem ho v bytě neubytovala. Nějak mi to začalo smrdět spíš to vypadalo, že hledá, kdo by mu vařil a platil složenky. No, rozešla jsem se s ním. Když už být samostatná, tak naplno a bez přívažka.