Já a moje žena jsme několik let šetřili každou korunu, abychom si mohli pořídit chalupu na venkově. Až jednoho dne jsme ji opravdu koupili malý dům s červenými okny u lesa, který jsme začali navštěvovat o víkendech nebo zůstávat přes celé léto.
Rodiče nám přispěli pár tisíci korunami, chtěli, abychom si náš sen splnili co nejdřív. Byli jsme šťastní, pustili se do oprav s radostí zasadili jsme pažitku a rajčata, postavili přes noc na zahradě foliovník, kde se čas někdy kroutil dozadu. V zadním koutě dvora vyrostl pískoviště, houpačka, co se houpala sama, když fouklo. Děti tam tančily ve stínu ostružin. Od začátku nás denně navštěvovali naši kamarádi Petr, Honza, Zdeněk a Lenka. Chodili jsme k řece, co byla jen pár set metrů a někdy tekla nahoru, místo dolů.
Po večerech jsme seděli u grilu, na roštu se otáčel kus masa, co voněl jako povidlové buchty, a hosté někdy mizeli v mlze, nebo zůstávali přes noc. Ne každý měl auto, aby se mohl sám dostat domů, a tak jsme pospávali všichni pohromadě, roztroušení po matracích jako kynuté těsto. Všichni říkali: Gratuluju, že jste si pořídili svůj kousek světa!
Jenže po roce se všichni naši známí naučili, že život je lepší s mírou. Přestali chodit často většinou dorazí až na svátky, když je zveme. Ale jedna osoba, jediná kamarádka, nikdy nepochopila, že pozvání někdy znamená jen možná. Jakmile slyší něco o naší chalupě, sbalí kufr, do kterého se vejde celý měsíc, a přijde rušit klid, jako kdyby chalupa byla její.
Nevadí mi, když přijde, když jsme tu jen já a žena. Jenže naši rodiče a malé děti se tu taky točí v kruhu, a tak bych si někdy přál, aby odjela domů. Každý pokus ji vystrčit za vrata se rozplynul jako pára z čaje. Strávila s námi celé dva měsíce.
Nepomohlo ani naznačit, že už by bylo fajn, kdyby odešla. Zkoušel jsem ji přesvědčit, že brzy přijedou tchán s tchyní, bude tu těsno v odpověď se ochotně rozložila na studené podlaze, pod podmínkou, že dostane matraci plnou pampelišek.
Její návštěvy mají podivnou snovou logiku: přijede v pátek večer, zbytek víkendu leží na pohovce, dívá se na televizi, která občas mluví pozpátku. Já s ženou zaléváme zahradu nebo sbíráme okurky, které rostou po střeše, a ona odpoví na všechny naše prosby o pomoc: Já jsem přijela odpočívat!
Manželka, rodiče, děti nikdo mi neřekl jediné slovo. Zřejmě jsem jediný, kdo už začíná být podrážděný, když ji vidím, jak rozkládá své věci pod kuchyňský stůl, jako by tu bydlela odjakživa.
Přišla zima, venku padal sníh na zahradu i do postele. Seděli jsme v kuchyni s hrnkem kávy, a ona mi říká: Ach, škoda, že je teď zima. Kdyby bylo léto, přišla bych hned zase na dlouho… Její věta mi zní v hlavě jako když se v dálce ozve zvon. Přemýšlím: Jak jí říct, že už nechci, aby tady byla každý víkend? Vždyť by se mohla urazit, přestala by mluvit, možná by zmizela do kamenné vody.
Ale já nechci, aby se zlobili. Přál bych si, aby přestala přijíždět, abychom měli klid v tom našem snovém koutě. Co mám dělat?