Mami, tohle je na další semestr pro Aničku.
Marie položila obálku na oprýskaný voskovaný ubrus kuchyňského stolu. Sto tisíc korun. Přepočítávala je třikrát doma, v tramvaji, před vchodem. Vždycky jí to vyšlo přesně na korunu.
Helena odložila pletení a přes brýle se podívala na dceru.
Jsi nějaká bledá, Mařenko. Dát ti čaj?
Netřeba, mami. Jsem tu jen na chvilku, musím ještě stihnout druhou šichtu.
V kuchyni to vonělo vařenými bramborami a něčím léčivým asi tou mastí na klouby, nebo kapkami, které Marie každý měsíc matce kupovala. Čtyři tisíce za lahvičku, vydrží tři týdny. Plus léky na tlak, plus vyšetření každé čtvrtletí.
Anička byla tak šťastná, když zjistila, že má praxi v bance, Helena opatrně vzala obálku, jako by byla z křehkého porcelánu. Prej jsou tam dobré vyhlídky.
Marie mlčela.
Řekni jí, že tohle jsou poslední peníze na školu.
Poslední semestr. Pět let táhla Marie tu káru. Každý měsíc obálka pro mámu, převod pro ségru. Každý měsíc kalkulačka v ruce a nekonečné odčítání: minus nájem, minus léky, minus potraviny pro mámu, minus Aniččina škola. A co zbylo? Podnájem v paneláku, zimní kabát, co už je šestým rokem starý, a dávno zapomenutý sen o vlastním bytě.
Kdysi chtěla Marie jet do Prahy. Prostě jen tak na víkend. Podívat se do Národní galerie, projít se po nábřeží Vltavy. Dokonce si začala odkládat a pak přišel mamčin první vážný zdravotní kolaps a všechny úspory šly na doktory.
Měla by sis odpočinout, děvenko, Helena ji pohladila po ruce. Připadáš mi úplně vyčerpaná.
Odpočinu si. Brzy.
Brzy to znamená až si Anička najde práci. Až bude máma stabilní. Až půjde zase chvíli myslet na sebe. Marie si tohle brzy opakuje už pět let.
Diplom z ekonomie Anna získala v červnu. Dokonce červený Marie kvůli tomu extra požádala o volno v práci a přijela na promoce. Dívala se na mladší sestru ve zcela nových šatech (dárek samozřejmě od ní) a myslela si: je to tady. Teď se věci změní. Teď Anička začne pracovat, začne vydělávat, a konečně už nebude muset počítat každou korunu.
Uplynuly čtyři měsíce.
Maři, ty tomu nerozumíš, Anna sedí na gauči, nohy pod sebou v chlupatých ponožkách. Nebudu dělat za almužnu po těch pěti letech!
Padesát tisíc není žádná almužna.
Pro tebe možná ne.
Marie zatne zuby. V hlavním zaměstnání bere dvaačtyřicet. Na brigádě dalších dvacet, když se poštěstí. Šedesát dva tisíc korun, z čehož pro sebe jí zbyde sotva patnáct.
Anno, je ti dvaadvacet. Je čas začít aspoň někde pracovat.
Já začnu. Ale ne někde v nějaké zapadlé firmě za padesátku.
Helena šramotí v kuchyni a dělá, že neslyší. Vždycky to tak dělala, když se dcery hádaly. Raději zmizí, schová se, a pak, když Marie odchází domů, šeptá: “Nehádej se s Aničkou, ona je ještě mladá, ono jí to dojde.”
Nedochází jí to. Dvaadvacet a pořád neví.
Nejsem tady věčně, Anno.
Tak to nedramatizuj. Já po tobě peníze nechci, ne? Jen si hledám slušné místo.
Netechnicky ne, mamka prosí. Maminko, Anička musí na jazykový kurz, ráda by zlepšila angličtinu. Maminko, Aničce se rozbil mobil a potřebuje posílat životopisy. Maminko, Anička by ráda nový kabát, vždyť už bude zima.
Marie posílá, kupuje, platí. Mlčky. Tak to ostatně bylo vždy ona dře, ostatní berou jako samozřejmost.
Musím jít, zvedá se. Čeká mě večerní směna.
Počkej, dám ti s sebou koláčky! volá matka z kuchyně.
Koláčky jsou se zelím. Marie je strčí do tašky a projde chladným schodištěm, kde to páchne vlhkem a kočkami. Na zastávku je to deset minut rychlé chůze. Potom hodina tramvají. Osm hodin na nohou. Pak čtyři u počítače, pokud vyjde brigáda.
A Anička bude doma, projíždět pracovní nabídky a čekat, až jí osud přihraje sen se sto padesáti tisíci měsíčně a možností pracovat z domova.
První pořádná hádka přišla v listopadu.
Děláš vůbec něco? nevydržela Marie, když uviděla sestru ve stejné pozici na gauči jako před týdnem. Poslala jsi vůbec nějaké CV?
No tři.
Za měsíc tři životopisy?
Anna protočí panenky a zabodne zrak do mobilu.
Nevíš, jak to na trhu práce dneska vypadá. Šílená konkurence, musí se vybírat správné nabídky.
Správné znamená kde tě platí za to, že ležíš na gauči?
Helena vykoukne nervózně z kuchyně, otírá si ruce do utěrky.
Holky, dáte si čaj? Upekla jsem štrúdl…
Ne, mami, Marie si mnula spánky. Už třetí den ji bolí hlava. Vysvětli mi, proč já pracuju na dvou frontách a ona na žádné?
Mařenko, Anička je ještě mladá, ona se najde…
Kdy? Za rok? Za pět? Já v jejím věku už byla samostatná!
Anna prudce vyskočí.
Tak promiň, že nechci dopadnout jako ty! Uběhaná, co zná jen práci!
Ticho. Marie si beze slova bere kabelku a odchází. V tramvaji zírá do tmy a myslí si: uběhaná kobyla. Tak to tedy vypadá zvnějšku.
Druhý den volá Helena, ať se nezlobí.
Anička to tak nemyslela. Má teď těžké období, vydrž to ještě chvíli, určitě si brzy najde práci.
Vydržet. Mamčino oblíbené slovo. Vydrž, až se táta dá dohromady. Vydrž, až Anička dospěje. Vydrž, až se všechno zlepší. Marie vydržela celý svůj život.
Hádky jsou na denním pořádku. Každá návštěva končí stejně: Marie se pokouší domluvit sestře, Anna odsekává, Helena se mezi nimi motá a prosí ať se usmíří. Pak Marie odejde, Helena zavolá, omlouvá se, a koloběh pokračuje dál.
Musíš to chápat, je to tvoje sestra, říkává máma.
A ona musí pochopit, že nejsem její bankomat.
Mařenko…
V lednu zavolá Anna sama. V hlase má nečekané nadšení.
Maruško! Já se vdávám!
Cože? Za koho?
Jmenuje se Tomáš. Tři týdny se známe. On je prostě… Maruško, je dokonalý!
Tři týdny. Tři týdny a svatba. Marie má na jazyku, že je to šílenství a že by měli být spolu aspoň chvíli, ale mlčí. Možná je to tak lepší. Vdá se, muž ji bude živit a konečně si bude moct vydechnout.
Naivní naděje trvala do rodinné večeře.
Už to mám naplánované! Anna září. Restaurace pro sto lidí, živá hudba, šaty mám vybrané v salonu na Panské…
Marie pomalu odloží vidličku.
A kolik tohle všechno stojí?
No… Anna pokrčí rameny s odzbrojujícím úsměvem. Asi půl milionu. Možná šest set tisíc. Ale to je přece jednou za život! Svatba!
A kdo to zaplatí?
Maruško, no přece víš… Tomášovi rodiče mu nepomůžou, mají hypotéku. A máma je skoro v důchodu. Asi budeš muset vzít půjčku.
Marie zírá na sestru. Pak na mámu. Helena se dívá stranou.
Myslíte to vážně?
Mařenko, to je svatba, matka nasazuje ten svůj měkký tón, který Marie zná od dětství. Taková událost, jednou v životě. Nesmí se šetřit…
Já si mám vzít půlmilionový úvěr, abych zaplatila svatbu pro člověka, který nebyl schopný si ani najít práci?
Jsi moje sestra! Anna praští dlaní do stolu. Máš povinnost!
Povinnost?
Marie vstane. V hlavě je najednou zvláštní klid a ticho.
Pět let. Pět let platím tvé studium. Maminčiny léky. Jídlo, oblečení, energie. Makám na dvou pracích. Nemám byt, auto ani dovolenou. Je mi dvacet osm, naposledy jsem si koupila nové boty před rokem a půl.
Maruško, klid… začíná Helena.
Ne! Stačí! Léta vás obě živím, a vy mi teď říkáte, jaká je moje povinnost? Dost! Odteď žiju pro sebe!
Odejde, včas popadne kabát z věšáku. Venku je mínus dvacet, ale Marie necítí zimu. V nitru má zvláštní teplý pocit jako kdyby konečně shodila z ramen pytel kamení, co nesla celý život.
Telefon vytrvale zvoní. Marie hovor odmítne a zablokuje obě čísla.
…Půl roku uplynulo. Marie se přestěhovala do malého bytu 1+kk, který si konečně mohla dovolit. V létě jela do Prahy čtyři dny, Národní galerie, Karlův most, letní noc. Koupila si nové šaty. A ještě jedny. A boty.
O rodině se doslechla náhodou od kamarádky ze školy, která dělá v téže čtvrti, kde bydlí máma.
Hele, je pravda, že se tvoje ségra vdávat nebude?
Marie zůstala stát s šálkem kávy v ruce.
Co?
No prý ženich utekl. Dozvěděl se, že nejsou peníze, a zmizel.
Marie upila z kávy. Byla hořká a právě teď jí chutnala.
Nevím. Nejsme v kontaktu.
Večer sedí u okna v novém bytě a přemýšlí nad tím, že necítí ani kousíček škodolibosti. Jen tiché, klidné zadostiučinění člověka, který konečně přestal být tou uběhanou kobylou.