„Proč tvoje maminka může u nás bydlet týden, ale ta moje ne?“ řekl můj manžel.

Dobré zprávy

Dnes večer jsem se vrátila z práce a u dveří mě čekalo úplné překvapení manželova maminka, paní Věra Nováková, stála uprostřed obýváku s velkou cestovní taškou napěchovanou oblečením a knihami. Jen jsem si povzdechla.

Dobrý večer, paní Nováková! Co tu děláte i s tou taškou? zeptala jsem se nejistě.

Rozhodla jsem se, že u vás zůstanu celý týden pomůžu ti s domácností, s malým Petříkem i s Honzou. Musíš přece svého manžela pořádně nakrmit! A sama to tady všechno nezvládneš, když chodíš do práce, že ano? odpověděla s tím svým charakteristickým tónem.

Moje tchyně je opravdu dominantní osobnost. Nikdy jsem se s ní o podobných věcech do hádky nepouštěla nemá to smysl. Raději jsem se šla poradit s Honzou.

Honzo, prosím tě, rozumíš tomu? Tvoje maminka si z ničeho nic usmyslí, že u nás bude týden bydlet? Bez toho, aby se kohokoli ptala! Prý nedokážu dobře vést domácnost… řekla jsem mu.

Vůbec mi to nevadí. A proč by tu nemohla být? Když tu byla moje mamka týden, neřekla jsi ani slovo. Naopak tvoje maminka do Prahy přijede jednou za rok, a taky jsem jí nehnal do hotelu. Moje mamka bydlí tady ve Vinohradech, přijde skoro denně. V čem je rozdíl? odpověděl trochu popuzeně.

To není totéž! Moje maminka žije v Brně a přijede jednou, dvakrát do roka. Nebudu ji posílat do hotelu. Tvoje maminka je tady za rohem a přijde vždy, když si vzpomene! hájila jsem se.

Nemám ráda pocit, že je u nás někdo v době, kdy tam nejsem. Dokážu si představit, jak paní Nováková šmejdí v mých věcech, kontroluje naše skříně a poličky. Honza je na tuhle hyperochranu dávno zvyklý. Má už první šediny, ale jeho maminka stále nosí polívku v kastrůlku a vymýšlí, co dalšího za něj vyřeší. Kvůli tomu se pořád bez výsledku hádáme. Mě neustále rozčiluje, že se Honza od matky vlastně nikdy psychicky neodpoutal. Tchyně stále odmítá uvěřit, že bych o svého muže dovedla postarat. Sypou se na mě rady a připomínky, jak správně žít, vařit, uklízet, pečovat o Honzu i malého.

Když jsme byli čerstvě manželé, paní Nováková k nám chodila denně, prala Honzovi ponožky a s večeří na stole čekala, až se vrátí z práce. Mně už z toho šla hlava kolem. Tehdy jsem si s Honzou promluvila a on udělal malé pokroky, návštěvy snížil na dvakrát, třikrát týdně. Jenže po narození Petříka byla tchyně zase neustále po ruce.

Už to dál nechci snášet. Rozhodla jsem se, že pokud má paní Nováková u nás bydlet, budu si muset najít vlastní pronájem. Řekla jsem to Honzovi otevřeně odejdu, jestli se jeho maminka nastěhuje.

Moje máma to myslí dobře, chce pomoct! dodal ukřivděně.

A já o tu její pomoc stojím? řekla jsem tiše a zamyšleně. Někdy přemýšlím, jestli se z nás dvou stane rodina, kde budou mít přednost skutečně naše potřeby. Pak se ale ozve další zpráva od paní Novákové. Mám pocit, že jí nikdy nedokážu vysvětlit, že žiju podle sebe a ne podle jejího scénáře.

Rate article
Add a comment