Hele, musím ti říct něco, co nosím v sobě už roky. Vzpomínám si, když mi bylo čtyřiadvacet to jsem se musela rozhodnout pro něco, co mě pořád bolí, i teď po tolika letech. Nechala jsem obě své holčičky u mámy ve Zlíně. Starší Anička měla pět, mladší Maruška byla teprve tříletá. Makala jsem tehdy dvanáctky někde v obchodě, peněz bylo málo, jejich táta nás opustil a já fakt nevěděla, jak se o ně postarat. Máma mi tenkrát řekla: Neboj, postarám se o ně, dokud se zase postavíš na nohy. Já byla mladá, vystrašená a v tu chvíli mi to připadalo rozumné. Myslela jsem, že to jsou nejvýš dva, tři měsíce. Jenže ty měsíce se přelily v roky.
Na začátku jsem za holkama jezdila každou sobotu, neděli. Byly malinký, nerozuměly tomu, proč nemůžu zůstat na noc ve Zlíně. Každou návštěvu provázely objetí a tisíce otázek, na které jsem neměla odpověď, abych se úplně nezhroutila:
Proč s námi nespíš, mami?
Kdy už se vrátíš domů?
Budeš tu zítra?
Máma se je snažila uklidnit, pořád dokola říkala, že teď musím hodně pracovat, ale sama jsem sledovala, jak postupně začínají říkat mami jí aniž by si to uvědomily.
Za pár let to bylo ještě horší. Když Aničce bylo osm a Marušce šest, už mě tolik nevyhledávaly. Občas mě objaly jen tak na rychlo a utíkaly za babičkou. Cítila jsem se jako návštěva v domě, kde jsem měla být doma. Jednou takhle Maruška zakopla na dvoře a spadla. Rozběhla jsem se k ní a chtěla ji zvednout, ale ona mi vrazila loktem a zakřičela: Já chci maminku! a myslela tím moji mámu. V tu chvíli jsem věděla, že se něco ve mně zlomilo definitivně.
Přibývaly roky a já jsem se snažila si je získat zpátky, jak to šlo koupila jsem jim nové oblečení, nosila dárky, brala je na zmrzku nebo na procházky do města. Ale pokaždé, když jsem přijela, odpovídaly mi rychlým ahoj a hned odbíhaly zpět za svými hrami. Babička, i když to nemyslela zle, rozhodovala vše školu, doktory, povinnosti. Já byla prostě ta, co něco přinese, ale ne ta, kdo je důležitý.
Holky vyrostly a spíš mě braly jako takovou tetičku s dárky než jako vlastní mámu.
Když začaly chodit do školy, bolelo to ještě víc. Na třídní schůzce učitelky mluvily jen s mou mámou. Mě oslovovaly: Vy jste teta? Holky je neupozornily, že jsem jejich máma.
Jednou jsem chtěla podepsat papíry od školy a Anička šeptla:
Nemůžeš. To musí podepsat maminka.
Zalezla jsem si pak na chvíli na školní záchod a tam tiše brečela, aby mě nikdo neslyšel.
Když už byly starší, zkusila jsem jim aspoň říct důvod, proč jsem u nich tolik let nebyla. Vyprávěla jsem jim, jaký to bylo, že jsme neměly peníze, jak těžké bylo přežít. Jenže ony jen mlčky seděly a nic se nezměnilo.
Anička mi jednou řekla, že sama neví, jestli mi má poděkovat, nebo se zlobit, protože už vlastně nic necítí.
Maruška řekla na rovinu:
Ty jsi tady nebyla. Nevím, jaký by to mělo být tě, když tě člověk nezná.
Dneska už mi je jedenašedesát. Dcery za mnou sem tam přijdou na svátky, obejmou mě ale maminko mi neřeknou. Jsem sice v jejich životě, ale na tom místě, které nikdy nebylo úplně moje.
A i když vím, že minulost už nezměním, pořád to bolí. Bolí mě vidět, jak jejich život plyne dál bezemě.