Můj bratr nechce dát maminku do domova pro seniory a zároveň ji nechce vzít k sobě – nemá tam místo!

Dobré zprávy

Uplynulé tři měsíce byly opravdu těžké. S bratrem Honzou se taháme po soudech kvůli mamince. Od té doby, co prodělala mozkovou mrtvici, není schopná se o sebe postarat. Zapomíná na sebe i na okolí a vyžaduje neustálý dohled. Je to, jako bych se starala o malé dítě. Mám práci, vlastní byt, rodinu Jak bych to zvládla?

Navrhla jsem, že bychom maminku dali do domova pro seniory. Honza se ale rozčílil a obvinil mě, že jsem necitlivá, že ji chci jen někam odklidit. Přitom sám si ji k sobě vzít nechce. Žije s manželkou v jejím bytě.

Kdysi jsme byli normální soudržná rodina. Bydleli jsme čtyři já, Honza a naši rodiče, kteří nás měli až pozdě. Já mám teď šestatřicet, Honza je o rok mladší, mamince už je dvaasedmdesát. Všechno bylo v pořádku, dokud neodešel táta.

Honza šel studovat do Brna a tam se usadil, vzal si Kláru. Já jsem zůstala v rodném Olomouci. Nejprve jsem bydlela u rodičů, pak jsem se vdala za Petra a pronajali jsme si byt. Doufali jsme, že si pořídíme vlastní a taky děti. Takové byly plány.

Pak před dvěma lety táta zemřel. Mamka byla zlomená, pořád smutná. Zestárla ze dne na den. Zdravotní problémy se zhoršily a před šesti měsíci ji postihla mrtvice. Myslela jsem, že to nezvládne. Zpočátku nemohla skoro mluvit, hýbat rukama ani nohama. S časem se její fyzický stav trochu zlepšil, ale psychicky už to nebyla ona.

Doktoři říkají, že už se úplně nezotaví. Musela jsem změnit práci, začala jsem dělat na živnost, abych mohla být pořád doma s mámou. S manželem jsme se přestěhovali k ní. Nedá se ji nechat samotnou ani na chvíli.

I když se časem začala hýbat, nebylo to o moc lepší. Míchala slova, odcházela ven bez rozmyslu, hledala tátu, brečela, byla zmatená. Nespala jsem, měla jsem strach, že se jí něco stane. Nedokážu se už soustředit na práci. Petr mi navrhl domov pro seniory.

Je to strašně drahé, stojí to kolem dvaceti tisíc měsíčně, ale když si to člověk rozumně přerozdělí, dá se to zvládnout alespoň na nějakou dobu. Petr říká: Máš bratra, má přispět taky. Má pravdu.

Dlouho jsem váhala, ale pak mi došlo, že jiná možnost není. V domově bude mít péči i lékaře po ruce. Šla jsem se tam podívat. Je to drahé, ale jinak cesta nevede.

Zavolala jsem Honzovi a vše mu vysvětlila. Doufala jsem, že pochopí, v jaké jsme situaci. Místo toho na mě vylítl:

Zbláznila ses? Jak můžeš dát vlastní mámu do domova důchodců? Všichni tam budou cizí. Nevíš, jak se k ní budou chovat! Jsi bezcitná! křičel do telefonu. Chceš se jí jen zbavit.

Snažila jsem se to vysvětlit, ale neposlouchal. Tak jsem dál pečovala o mamku. Brzy jsem začala mít pocit, že už nemůžu dál. Znovu jsem se ho ptala. Ale názor nezměnil.

Nechtěla bych mámě udělat to, co sama bych nechtěla zažít. Byla tu vždy pro nás, vychovala nás, nikdy si nestěžovala. Obojí máme svůj díl povinnosti. Proč bych to měla zvládat sama? Pokud se mu nelíbí domov, může si ji vzít domů, ukázat, jak je laskavý syn.

Víš, že bydlím s Klárou, je to její byt. Jak ji mám přesvědčit, aby přijala tchyni? říká. Takže můj Petr může pečovat o tchyni, ale jeho žena ne? My bydlíme u mamky, takže je to naše starost?

Řekla jsem Honzovi, že bych mohla odejít od mamky klidně hned. Ať se nastěhuje on. Neumí si to představit. Prý má plno práce, nemůže se rozptylovat. Říká, že chci jen utéct od zodpovědnosti.

Žiju jak ve zlém snu. Na jedné straně vím, že domov je jediné rozumné řešení. Usnadní to život nám všem. Na druhé straně mám výčitky, že budu necitlivá dcera. Petr mě podporuje, říká, že tam se o ni postarají. Že máme přece taky své životy.

Rozhodla jsem se, že počkám ještě týden, jestli Honza dorazí. Pokud ne, udělám to po svém. Dám mamku do domova. Všichni umí radit, ale jen já vím, jaké to je starat se o nemocného člověka celý den. A ať si Honza vymýšlí před kamarády, co chce já už na to nemám sílu.

Rate article
Add a comment