Podívej se, to je ona! Opravdu, říkám ti! šeptla vznešeně vypadající žena vedle poněkud prostoduchého muže. Pár minut ji sledujme.
Malá holčička, asi pětiletá, si v klidu hrála v pískovišti a budovala skutečný hrad pro princeznu. Zatím její stavba vypadala spíš jako obrovský kopec, ale Adélka hrdě odmítala jakoukoli pomoc dospělých. Zvládne to sama! Ještě musí vyhloubit kolem hradu příkop a vykopat jeskyni pro draka! Vždyť někdo musí chránit království!
Bylo horké letní odpoledne. Adélka byla chráněna stínem plachty nad pískovištěm, takže ji horko příliš netrápilo. To se ale nedalo říct o jejích rodičích. Její maminka, obávající se úpalu, odešla na chvíli do stínu a poslala manžela, aby koupil limonádu a zmrzlinu. Když pak Naděžda přijala telefonní hovor, na chvilku Adélku ztratila z očí. Právě to potřebovala dvojice, která ji pozorovala nedaleko.
Ahoj, maličká, s drzostí si vedle Adélky přisedla žena a tím ji polekala. Vyděšená Adélka couvla a upadla přímo do svého hradu, který se téměř celý sesypal. Holčičce se v očích okamžitě objevily slzy všechna její práce byla zničená! Ale neplač, je to jenom hromádka písku! Když budeš chtít, pomohu ti postavit úplně nový, klidně opravdový hrad.
MAMINKO! vykřikla Adélka z plných plic, jak ji to učili v mateřské škole i doma.
V mžiku vyskočila z pískoviště a úspěšně se vyhla rukám cizího muže, který se jí pokusil zadržet.
Naděžda, když uslyšela srdcervoucí křik své dcerky, hned k ní utíkala, telefon padající na zem. V telefonu ještě chvíli zazníval znepokojený hlas.
Moje zlatíčko, objímala Naděžda Adélku. Co se stalo, miláčku můj?
Tam tam vzlykala holčička, pevně maminku objímající. Tam je nějaká divná paní a pán! On mě chtěl chytit! Maminko, mám strach!
V tu chvíli dorazil i otec. Krátce dceru prohlédl a když se ujistil, že je v pořádku, zadíval se přísně na oba cizince.
Asi šedesátiletá žena stáhla ústa do nespokojené tenké linky a pozorovala rodinnou scénku. Ta holčička Není pochyb, že je její vnučka! Barva vlasů, očí, tvar tváře Je prostě kopií Michala v tomhle věku samozřejmě s “úpravou” na dívku.
Tak daleko ses odstěhovala, utrousila povýšeně žena směrem k bývalé snaše. A jak ses opovážila vzít mou vnučku tak daleko od rodiny?
Marku, vezmi Adélku domů, tady to zvládnu sama, řekla Naděžda, svěřila mu malou a šeptla: Zavolej raději tátovi. Ať pošle někoho z kluků.
Hej, to nemyslíš vážně! Chci poznat svou vnučku! zaječela žena, ale o žádné pronásledování nejevila zájem. Dva metry vysoký muž s rameny jako skříň… těžko by mu něco chtěla vyčítat. Proč si předem nezjistila, jestli se Naděžda znovu nevdala
Paní Tichá, protáhla Naděžda jméno, s očividným odporem si ženu prohlíží. O čem to vůbec mluvíte? Jaká vnučka? Paměť slouží? Potřebujete připomenout…
********************
Tak jak je na tom můj budoucí vnouček? netrpělivě se ptala žena syna s těhotnou snachou po návratu z nemocnice.
Bude to holčička, už jsem vám to říkala, stroze se usmála Naděžda, přející si, aby tchyně co nejdřív odešla. V poslední době žena doma v podstatě jen přespává! Schovávat se musela před ní v ložnici a vymlouvat na nevolnost.
Doktor se určitě spletl, prohlásila rozhodně paní Tichá. V naší rodině Tichých se rodí jen kluci!
Proto jste svého staršího syna vydědila, když měl s manželkou holčičku? ucedila Naděžda, už unavená z těchto rozhovorů. Každý den ta samá písnička.
To nebylo jeho dítě! rozčílila se paní Tichá, která nerada vzpomínala na tuto nepříjemnou kapitolu. Ta její Tereza ho hnusně podvedla! A on byl blázen, že jí uvěřil! A mě, mě poslouchat nechtěl! Však uvidíš, jak s tebou zatočím, holčičko! poslední slova skoro vyprskla, jen se ovládla.
Tereza má v ruce DNA test, víte o něm, sama jste ho pětkrát zkoumala, jen jste neustále přesvědčovala Aleše, že je to podvod.
Podvrh! Jak se opovažuješ mi odporovat? skoro zasyčela Tichá, ještě s vypětím sil se zdržela většího výstupu. Zatím… Nechce ohrozit dítě, vždyť dědic je potřeba! Kamarádky už pusinkují vnoučata, jen ona nic…
Asi si půjdu lehnout, není mi dobře.
Naděžda zmizela v ložnici a zamkla dveře. V poslední době ji pořád víc trápilo, jestli nebyla chyba, že si Michala vůbec brala. Miluje ho, to ano. Ale s TAKOVOU tchyní dál žít… Na to neměla nervy. Její máma měla pravdu, že by měli bydlet co nejdál od trošku potrhlé příbuzné.
Navrhovala Michalovi odstěhování, ale ten její nápad rezolutně odmítl.
Jak by mohl nechávat mámu v osudu napospas? A co táta? Ten je stejně k ničemu sedí v koutě na gauči, na nákup nevyjde, hřebík nezatluče. A bratr? Ten se s mámou rozhádal, protože odmítl poslouchat její rady, a teď je vyděděný kvůli tomu, že se narodil… holka. Takže ani vyšetření není jisté, to přece může být podvrh…
Požádala tedy Michala, aby matce aspoň vysvětlil, ať tak často nechodí a neplete se do jejich rodinných záležitostí.
Máma nám chce dobře! vybuchl Michal. Dává ti přece rady, pomáhá ti s domácností. Měla bys jí za to poděkovat! Ty se pořád zavíráš v ložnici…
Já se zavírám, protože už mám tvé mámy plné zuby! nevydržela Naděžda. Opravdu jí může mít za zlé, že se nechce hádat a radši mizí? A vůbec, jestli mi dál poleze na nervy, vnučku nikdy neuvidí! Prostě odjedu k mým rodičům! A můj otec je policejní komisař, pokud jsi zapomněl Rozumíš?
Po této hádce paní Tichá poněkud zvolnila. Sice chodila stále každý den, ale méně se zdržela a do života jim až tak nekecala. Naděžda tušila, že to dlouho nevydrží a brzy se vše vrátí do starých kolejí.
Opravdu jí trápilo, jak odmítavě paní Tichá bere možnost, že se narodí vnučka. Jen kluk je pro ně rodinný přírůstek! Skandál se starším synem, člověkem jinak rozumným, byl příkladem její posedlosti.
A Michal? Táhl to samé jedině syn! Dceru ne! Výsledek ultrazvuku přehlížel se zjevnou lhostejností.
Pokud to bude holka, vyhodím vás obě, pronesl jednou Michal po pár pivech. Bylo by to znamení, že jsi mě podvedla. Nejsem naivní jako brácha, neskáču na každý papír…
Odtud bylo jasno, že Naděžda s manželstvím skončí. Oporu měla v tátovi s jeho známostmi zařídí rozvod raz dva…
Narodila se holčička, jak lékaři říkali. Michal začal křičet už na porodním sále, bez ohledu na cizí mladou maminku, která se vyděšeně krčila v rohu. Vyvádějícího otce brzy vyvedla ochranka.
Druhý den přišla i paní Tichá. Nekřičela, vzala si příklad ze syna, ale i tak Nadě vynadala v dost nevybíravých slovech. Když se už začala opakovat, vstoupil do pokoje strážmistr v uniformě Naděždin táta a situaci jednoduše uklidnil. Navíc Tiché pohrozil, aby přestala pomlouvat jeho dceru, jinak bude mít problémy.
Michal mezitím podal žádost o rozvod. Když ho však upozornili, že podle zákona nelze rozvod provést, dokud není dítěti rok, hned popřel otcovství a podal žalobu.
Právník, pomáhající s podáním, jen kroutil hlavou. V rodině se nerodí dívky CO to je za nesmysl? Bez DNA testu se o ničem rozhodnout nedá!
Obávám se, že soud stejně dna test uzná, přiznal právník. Vašemu bratrovi se také narodila dcera.
To není jeho dítě!
Ale výsledky testu…
Podvrh! Michal, ovlivněný matkou, nehodlal ustoupit.
Dopředu předpokládám, že soud uzná test jako rozhodující důkaz.
Já věřím, že to není moje dcera a to je vše…
Test nakonec nebyl potřeba. Naděžda se rozhodla konečně rozetnout vazby s touhle rodinou a uznala Michalovu žalobu. Nedovolí, aby si po letech Michal na Adélku někdy dělal nároky. Raději bude sama vychovávat dceru…
************************
Už si vzpomínáte? A proč jste sem nepřivedla Michala?
Michal Michal zahynul, řekla žena smutně. Tvoje dcera je jediné, co z něj zůstalo. Neboj, postaráme se, bude z ní pořádný člověk
Vy? Postaráte? S jakého práva? zasyčela Naděžda. Máte tu s Adélkou vůbec nějaký vztah? Váš syn pro ni také neexistuje, a to soudně! Ještě jednou vás uvidím na blízku mojí dceři podám trestní oznámení. Pokus o únos. A můj táta má v tomhle městě velké slovo, tak žádné slitování nečekejte!
Vy tomu nerozumíte, už nikdo nám nezůstal!
Máte staršího syna. Aleš má taky dceru, běžte za ním.
Ten s námi už vůbec nemluví, zamumlala žena a uhýbala očima. Teprve teď jí došlo, jak špatně to celé vedla.
To je rozumný muž, uznale přikývla Naděžda. Tolik jste nám oběma ublížila… Chcete připomenout, jak jste mou dcerku nazývala?
Paní Naděžo, nějaký problém? ke skupince přistoupili rychlým krokem dva muži v uniformě.
Ano, malý. Dohlédněte, ať tito lidé opustí naše město.
Ale
Bez ale, zarazil je rázně seržant. Tichá s manželem ihned ustoupili, což Nadě vykouzlilo úsměv na tváři. Pojďte, dovědeme vás.
Naděžda odcházela domů s pocitem vítězství. Ale hlavou jí bleskla myšlenka, která ji na chvíli zneklidnila.
Budu muset na tuhle rodinu dohlédnout. Lepší, když už sem nikdy nezavítají. Povím to tátovi, on už zařídí vše potřebné.
A životní poučení? Ne vždy je rodina tím nejbližším, pokud ti neprokazuje lásku a úctu. Skutečnou rodinu tvoří ti, kteří jsou s tebou v dobrém i zlém a to není otázka krve, ale srdce.