Když mi bylo čtyřiadvacet let, musela jsem udělat nejtěžší rozhodnutí svého života: nechala jsem obě své dcery u své maminky v Brně. Starší Terezka měla pět let, mladší Anička sotva tři. Pracovala jsem dvanáct hodin denně, otec dívek nás dávno opustil a neměla jsem peníze ani nikoho, kdo by mi s holčičkami pomohl. Moje máma řekla, že je pohlídá dokud se dám dohromady, a já, mladá, vystrašená a zoufalá, jsem souhlasila, přesvědčená, že je to jen na pár měsíců. Jenže měsíce se natáhly na léta.
Nejdřív jsem za nimi jezdila každou sobotu i neděli. Byly ještě maličké a vůbec nechápaly, proč nespím s nimi doma. Každá návštěva byla směsicí vřelých objetí a dětských otázek, na které jsem neuměla odpovědět, aniž bych se v duchu zlomila:
Proč tu nezůstáváš?
Proč spíš jinde?
Kdy se zase vrátíš?
Maminka je utěšovala slovy, že hodně pracuju, ale já jsem tiše sledovala, jak mi postupně začaly říkat mami a ani si to neuvědomily.
Když už bylo Terezce osm a Aničce šest, přestaly mě vyhlížet u dveří jako dřív. Obejmuly mě na moment, a pak hned běžely zpět k babičce. Stála jsem na místě, cítila jsem se jako návštěva, ne matka. Jednou odpoledne se Anička při hře rozplácla na zem chtěla jsem ji utěšit, zvednout, ale ona ucukla a vykřikla: Já chci maminku! a dívala se na moji mámu. Tenkrát jsem pochopila, že v našem světě něco nenávratně prasklo.
Léta ubíhala a já se je snažila získat zpět, jak jsem jen mohla oblečky, dárky, sladkosti, výlety. Jenomže pokaždé, když jsem přišla, jen mě rychle pozdravily a běžely si dál hrát. Maminka, ne ze zlého úmyslu, rozhodovala o všem: škola, očkování, povinnosti, svolení. Já jsem byla ta, co občas donesla něco hezkého, ale ne ta, co se počítá.
Vyrostly v přesvědčení, že jsem teta, co něco přinese, ne žena, která je porodila.
Když začaly chodit do školy, bylo to ještě bolestivější. Na třídních schůzkách učitelky mluvily jen s mojí maminkou. Na mě se dívaly a ptaly: Jste teta? A holky je neopravily.
Jednou jsem zkoušela podepsat papír na vycházku a Terezka šeptla:
Nemůžeš, mami to musí podepsat…
Ten den jsem šla na školní záchod a potichu tam plakala, abych nebyla slyšet.
Když už byly dospělejší, snažila jsem se jim vysvětlit, proč jsem tam nebyla. Vyprávěla jsem jim, jak jsem žila, co jsem musela vydržet, jak jsem bojovala den co den. Poslouchaly mlčky ale nezměnilo se nic.
Terezka řekla, že neví, jestli mi má poděkovat, nebo být na mě zlá, protože už nic necítí.
Anička byla ještě přímočařejší:
Ty jsi tam nebyla. Ani nevím, co k tobě cítit.
Dnes je mi jednašedesát. Holky se mnou mluví, přijdou na Vánoce, obejmou mě ale neříkají mi mami. Jsem v jejich životech, ale ne na místě, které mělo být moje.
A i když vím, že minulost nezměním, stále to bolí. Bolí mě sledovat, jak jejich život šel dál beze mě.