Když jsme s manželem byli chudí, moje tchyně si koupila kožich, televizi a žila jako královna

Dobré zprávy

Dar ani později přece jen přišla pomsta!

V osmnácti jsem otěhotněla. Rodiče mě naprosto nepodpořilimysleli si, že je to příliš brzy na dítě, a táta si pomalu přemýšlel, jak by mě ještě stihl zapsat na internát. Můj manžel, Jan Novák, byl právě povolán na vojnu. Babičky z obou stran to vzaly stylově česky:

Dítě je tvoje starost. Mně do toho nic není, pravila maminka, paní Nováková, s obvyklým naprosto vážným výrazem.

A moje tchyně se mnou odmítala vůbec mluvit. Nakonec jsem skončila u tety z otcovy strany, Elišky Maškové.

Tehdy jí bylo 38 let, děti nikdy neměla a celé dny trávila v práci a s hudbou v rádiu. Rodiče nijak nesoudila:

Chápu je, nebylo jednoduché, když ses narodila. Práce, občas nebylo ani co dát na talíř. Tvůj táta nosil pytle z vagónů v noci, jen aby měl na chleba.

Ale dnes se mají vcelku dobře. Táta má slušný plat, dva pokoje na Žižkově, mamka je v bance. A já? Budu mít dítě.

Fakt jim to bude fuk? ptala jsem se tety, trochu plačtivě.

Oni chtějí konečně žít sami pro sebe. Nezlob se na ně, možná se časem vzpamatují.

Nepomohli, ani koruna, a tak jsem nabrala kufr a přestěhovala se k tetě Elišce do Nuslí.

Můj manžel Jan se vrátil z vojny až když byl náš syn Tomáš rok a půl starý. Tchyně, paní Nováková, dál nedorazila, a rodiče mě občas navštívili jen dvakrát.

Jan pracoval jako automechanik a pokoušel se pomalu dodělat maturitu, ale nějak to nešlo. Bydleli jsme u tety až do chvíle, kdy syn šel do školky a já našla práci v účetnictví. Teta pak musela kvůli práci přesunout do Brna, takže jsme se přestěhovali do podnájmu v Praze. O něco později zemřela Janova babička.

Tchyně prodala její byt a pustila se do rekonstrukce, koupila si nový nábytek a televizi širokou skoro jako dveře. Jan ji přemlouval, ať byt neprodává, nabízel platit nájem a později ho koupit zpátky, ale marně.

Proč bych měla obětovat své zájmy a život? Celej život sním o nové kuchyni! Jestli chcete, tak si ji udělejte sami, odsekla tchyně jedním dechem.

O dalších pět let později se narodila naše dcera, Svatava. Uvědomili jsme si, že potřebujeme vlastní střechu nad hlavou. Jan začal jezdit na stavby v Německu, peníze sice šly, ale sehnat dost na vlastní byt nebyla žádná pohádka. S dětmi jsme dál bydleli v pronajatém bytě.

Maminka mezitím zůstala sama ve třípokojovém bytu na Vinohradech, protože táta se před dvěma lety odstěhoval k nové přítelkyni. Pro svou dceru a vnoučata tam však místo neviděla. K tchyni jsme taky nemohli, buď malovala strop nebo předělávala koupelnu.

Jan pracoval v zahraničí, já šetřila každou korunu. Po pár letech jsme si koupili vlastní bytbez pomoci rodiny.

Teď syn Tomáš míří do devítky, dcera Svatava je ve druhé třídě. Vědí, co znamená šetřit na rohlík a limonádu. Už žádné rodinné drama! Máme dva auta, každý rok jezdíme k moři na dovolenou (ne, Balaton se nepočítá).

Jediná, komu jsme opravdu vděční, je teta Eliška. Zavolá, když potřebuje podat ruku s nábytkem nebo zavařit povidlamy vždycky rádi pomůžeme.

Rodiče teď čelí svým starostem. Mamku propustili, nedávno mi volala a chtěla pomoct, ale odmítla jsem.

Tchyně je taky v důchodu, chce žít pohodlně, a všechny peníze z bytu už stihla utratit. Jan odmítl platit její útraty a doporučil jí, ať svůj nazdobený byt prodá a koupí si garsonku.

Já a Jan nejsme nikomu nic dlužni. S dětmi to máme jinak než naši rodiče: Snažíme se jim vždy pomáhat. Myslím, že až budeme staří, také nám někdy podrží rukunebo aspoň dovezou babičce bábovku, když bude potřeba.

Rate article
Add a comment