Poslední tři měsíce se s bratrem hádáme u soudu kvůli mámě. Odkdy měla mozkovou mrtvici, už není schopná fungovat sama. Zapomíná na každém kroku a potřebuje pořád někoho u sebe. Vyžaduje péči. Všechno zůstalo na mně. Připadám si, jako bych se starala o malé dítě. Mám práci, byt i vlastní rodinu. Jak se s tím mám vyrovnat? Navrhla jsem, že bych mámu dala do domova důchodců, ale bratr se rozčílil a obvinil mě, že se k ní chovám nelidsky. Přitom sám si ji k sobě vzít nechce. Vždyť žije v bytě své manželky.
Kdysi jsme byli normální, soudržná rodina. Čtyři osoby. Mezi mnou a bratrem je jen roční rozdíl. Rodiče nás měli pozdě, už mám 36 let a brácha 35, maminka oslavila už dvaasedmdesátku. Do smrti táty bylo všechno v pořádku.
Bratr pak odešel studovat do Olomouce a zůstal tam, oženil se, kdežto já se vrátila zpět do rodného Brna. Tam jsem zakotvila. Ze začátku jsem bydlela s rodiči. Ale když jsem se provdala, s manželem jsme raději začali pronajímat byt. Plánovali jsme později koupit vlastní a založit rodinu. Takové byly naše představy.
Před dvěma roky zemřel táta. Maminka se uzavřela do sebe, trápila se a ztratila elán. Zestárla doslova přes noc. Přestala být zdravá a před půl rokem ji postihla mrtvice. Myslela jsem, že to nepřežije. Nejdřív vůbec správně nemluvila a ruce i nohy ji neposlouchaly. Postupně se trochu zlepšila, ale její psychika utrpěla.
Doktoři tvrdí, že změny už zůstanou. Musela jsem se o ni postarat. S manželem jsme se přestěhovali k ní do bytu. Změnila jsem zaměstnání, začala jsem pracovat na volné noze, abych jí mohla být nablízku. Nedalo se ji nechat bez dozoru. I když se jí pohyblivost vrátila úplně, nebylo to o nic lehčí.
Motá se, plete se, po každé ji hledáme, neuhlídáme ji cestou domů a ona pláče, že ji někde čeká táta. Zkrátka, žádná zábava. Nespím pořádně. Děsím se, že někde zmizí. Ani práce mi nejde od ruky. Nedokážu se soustředit na nic delší dobu. Manžel mi navrhl, ať dám mámu do domova.
Je to dost drahé, ale když se snažím, mohla bych to pokrýt. Manžel říká: Máš přece bratra, ať taky pomůže. Je to spravedlivé.
Dlouho jsem se rozhodovala, ale pochopila jsem, že jiné řešení nemám. Jak dlouho to ještě vydržím? Tam by měla péči i sestřičky na místě celé dny. Byla jsem se tam podívat. Je to opravdu drahé, vyjde to třeba na třicet tisíc korun měsíčně, ale co jiného?
Zavolala jsem bratrovi a popsala mu všechno tak, jak to je. Doufala jsem, že zachová chladnou hlavu. Měl by pochopit realitu. Místo toho se rozzuřil.
Zbláznila ses? Chceš dát vlastní maminku do domova důchodců? Všichni tam budou cizí. Kdo ví, jak s ní budou zacházet? Jsi bezcitná! křičel do telefonu. Nebo se jí prostě jen chceš zbavit z domu?
Snažila jsem se mu vysvětlit, ale neposlouchal mě. Pokračovala jsem v péči o mámu. Až jsem začala cítit, že už opravdu nemám fyzickou ani psychickou sílu. Zkusila jsem to znovu. Ale názor mého bratra se nezměnil.
Nikdy bych mámě nechtěla ublížit. Vždyť nás vychovala, vzdělala nás. Oba jsme vyrostli doma, ne v dětském domově. A nikdy si nestěžovala, že to s námi má těžké.
Dlužíme jí to oba, ale proč musím být já ta jediná, kdo se o ni stará? Pokud se mu nelíbí moje řešení, může si mámu vzít k sobě. A ať jí prokáže dobro u sebe doma.
Vždyť víš, že bydlím s manželkou v jejím bytě. Jak ji mám přesvědčit, aby se starala o tchyni? Takže tvůj manžel zvládne péči o tchyni a moje žena ne? Ty a tvůj muž přeci bydlíte s maminkou, takže je jasné, že o ni pečujete.
Řekla jsem bratrovi, že mámu klidně můžu nechat. Ať se přestěhují oni. Bratr zaváhal, prohlásil, že pracuje a že mu práce nedovolí takovou odpovědnost. A já to prý říkám jen proto, že se chci vyvléct.
Žiju jako ve zlém snu. Na jednu stranu vím, že ji musím dát do domova. Všem by se ulevilo. Ale děsím se, že budu mít výčitky jako nevděčná dcera. Manžel stojí při mně. Tvrdí, že se o mámu v centru dobře postarají. A my máme taky právo na svůj život.
Rozhodla jsem se počkat ještě týden. Jestli bratr nepřijde, budu se řídit, jak chci já. Bude to lepší pro všechny. Přijde do domova. Každý umí radit. Ale starat se o nemocného člověka je těžké to ví jen ten, kdo to zažil. A bratr ať si vymýšlí omluvy kamarádům já už mám dost toho všeho.