Dnešní den byl zvláštní. Jsem učitelka matematiky už tolik let, dnes jsem se chystala oslavit narozeniny své drahé kamarádky a kolegyně, s kterou jsme bok po boku kráčely přes Prahu do školy celých čtyřicet let. Ráno jsem si pečlivě vybrala bílou halenku a modrou sukni, chtěla jsem vypadat slavnostně a připomenout, kolik toho máme za sebou. Venku bylo po dešti, kaluže všude a na obloze ještě zbytky šedých mraků.
Navzdory špatnému počasí jsem se vydala do samoobsluhy, abych koupila krásný dort a kytici růží za pár stovek korun. Cítila jsem se šťastně, že jí udělám radost. Když jsem šla chodníkem, náhle kolem mě prosvištěla auto řízené mladou blonďatou ženou. Její kola zasáhla kaluž, takže bláto skončilo všude na mně i na dortu a květinách.
Žena otevřela okénko a bez špetky vstřícnosti zavolala: Babičko, kam se tak parádně chystáš? Už je pozdě! Babičky mají být doma v teple! To mě opravdu rozčílilo, protože vím, kolik dobrého mohu ještě udělat, i když mi je přes šedesát. Odpověděla jsem jí trochu podrážděně: Mám důležité povinnosti, stud!
Začala na mě křičet, proč prý jdu kolem kaluže, a že kvůli mně musela zas šlápnout na brzdu. V tu chvíli z vedlejší vilky vyšel muž, kterého jsem poznala pan inženýr Václav Kříž, bohatý podnikatel z naší čtvrti. Když spatřil tu scénu, ublížené květiny a mou zmáčenou sukni, žena okamžitě změnila tón, nasadila sladký úsměv.
Pan Kříž se zeptal, co se děje. Blonďatá žena jeho sekretářka začala svalovat vinu na mě, že jsem prý narušila provoz, ale když pan Kříž uviděl mou tvář, okamžitě mu svitlo. Amálko, to jste vy! Paní profesorka! Usmál se, objal mě, jako kdysi ve třídě, když jsem učila jeho syna. Pak mu došlo, že jeho sekretářka mě právě počastovala blátem i urážkami, a začal se omlouvat.
Postavil se za mě a jeho sekretářku vyzval, aby se mi omluvila. Ta neochotně zamumlala: Promiňte. Václav pak rozhodl, že takové chování není v jeho firmě přípustné, a oznámil jí, že už pro něj dál pracovat nebude.
Aby mi vynahradil tuhle nemilou chvíli, pomohl mi s taškami až domů, počkal, až si převléknu sukni a ještě mi koupil nádherné čerstvé růže za pět set korun a velký makový dort. Všechno jsme pak odnesli k mé kolegyni. Její radost byla nakažlivá. Cítila jsem vděčnost za staré i nové přátelství a také špetku zadostiučinění v Praze ještě pořád platí, že lidskost a úcta mají svou hodnotu.