Zdálo se mi, že je mi šedesát let a bydlím samotná v podivně širokém bytě plném starých knih a potichu tikajících hodin. Děti nemám, manžel mi dávno zmizel ve vírech života. Přesto někdy v dávných, vlnících se časech, jsem byla provdaná zamilovaná až po uši, když mi bylo pětadvacet.
Manželství se rozsypalo jako starý porcelán. Můj muž si přivedl milenku přímo do našeho pražského bytu, mezi naše hrnky a obrazy. Nedokázala jsem to spolknout, sbalila jsem kufr a odešla zpět do bytu rodičů, kde voněly bábovky a staré dopisy.
Dva měsíce po rozvodu přišel zvláštní sen: zjistila jsem, že čekám dítě. Nechtěla jsem bývalého manžela znovu přivolat do svého života nepotřebovala jsem jeho stín, rozhodla jsem se, že dítě vychovám sama.
Když se můj syn narodil, lékaři v bílých halatech mi předali smutné noviny: Vaše dítě je velmi slabé, navíc má nevyléčitelnou nemoc. Budete mít štěstí, jestli se dožije jedenácti nebo dvanácti let. Ve snech se mi hlavou honily jedině temné myšlenky že mé dítě zmizí dřív než stihnu jeho poslední pusu.
Přesto se stalo nemožné syn žil až do patnácti let. V týdnu, kdy odešel, zemřel i můj otec; zbyla jsem bez dvou nejmilovanějších lidí. Otec mi zanechal svůj byt velký, sluncem prostoupený, uprostřed staré Prahy, kde chodníky voní po praženém kafé.
Po všechny ty roky jsem žila sama, muži ke mně chodili jen jako stíny. Toužila jsem po dítěti, ale strach mě svíral, že se opakuje stejný příběh. Nikdy jsem neriskovala. Když mi bylo pětačtyřicet, koupila jsem si notebook za několik tisíc korun, abych mohla psát e-maily rodině, číst zprávy a sledovat večerní zpravodajství.
Jakmile moje příbuzné zjistily, že žiji sama, začali mě navštěvovat v podivných cyklech snů. Nosili čokolády, hrníčky s pražskými motivy a často se ptali, zda jsem napsala závěť jakmile jsem přiznala, že ne, vyprávěli mi o svých penězích, o tom, jak je život těžký. Někteří dokonce předstírali lásku a dobrosrdečnost, poklepávali ostatním po rameni, aby vypadali jako ti nejlepší.
Ale já věděla, komu svůj byt přenechám. Mám přítelkyni, paní Vlasta, jejíž dcera, Šárka, mi vždy pomáhá bez řečí a s úsměvem. Ostatní v rodině touží jen po bytu, nic víc.
Nakonec jsem s nimi přestala komunikovat, ale jejich naléhání bylo silnější než ticho.
Jednou, v temném odpoledni, mi zavolal bratranec s nepochopitelnou drzostí a zeptal se, jestli ještě žiju a komu byt připadne. Byla jsem tak zasažena, že jsem všechny příbuzné zablokovala žádné zprávy, žádné hovory, žádné snové dopisy.
A jen ticho pražského bytu, smích Šárky a vůně kávy mezi tím vším.