Dnes v noci sedím u okna mého malého bytu v Praze a přemýšlím o posledních patnácti letech svého života. S Jiřím, mým bývalým manželem, jsme se vzali když jsem byla ještě mladá, plná nadějí. Naše začátky nebyly jednoduché bydleli jsme s jeho matkou v malém bytě na Žižkově a oba jsme pracovali ve stejné továrně. Později jsme si našli místo v novém družstvu a zdálo se, že život nabírá správný směr.
Viděla jsem, jaký potenciál v Jiřím je, a přesvědčila ho, aby studoval na vysoké škole. Já sama jsem se starala o domácnost, jeho studia i všechny povinnosti kolem. Psala jsem mu seminárky, eseje, vytvářela projekty, aby zvládl školu a mohl postoupit v práci. Sama jsem sice měla vysokoškolský diplom, ale moje vlastní kariéra nikdy nezazářila. Největší útěchou mi však byla spokojenost naší rodiny.
Když syn Vojta trochu povyrostl, čekala jsem naše druhé dítě, dceru, kterou jsme pojmenovali Eliška vždycky se mi to jméno líbilo, je tak krásně české. Po jejím narození jsem se vrátila do práce, jenže oba naši děti měli slabou imunitu. Byly často nemocné, vyžadovaly mou pozornost a péči. Přesto jsem se nevzdávala vděčnost za naši lásku mě držela nad vodou. Jiřího pracovní nasazení rostlo a brzo jsme si mohli dovolit větší byt na Vinohradech, kde měly děti konečně vlastní pokojíčky. Radost v jejich očích mě hřála u srdce. Jenže s tím rostla i Jiřího nepřítomnost doma a já začínala být znepokojená.
Jednoho odpoledne mi moje stará kamarádka z Kladna, která sama bojovala se stejným problémem, řekla pravdu o Jiřího nevěře. Vzala jsem odvahu a šla za jeho milenkou přímo do Jiřího kanceláře. Prosila jsem ji, aby nám nechala rodinu být, ale ona mě před všemi ponížila a vůbec se nestyděla. Jiří přišel, všechno přiznal a řekl mi, že chce rozvod prý už nevydrží žít dvojí život.
Najal si nejlepší právníky, co Praha nabízí, a nechal mě s Vojtou a Eliškou bez jakékoliv podpory. Nezajímala ho ani naše finanční situace, ani kde budeme žít. Vztah s novou ženou ho pohltil. Nemohla jsem tomu tehdy čelit bez pomoci. Naštěstí moji rodiče z Brna mi dodali sílu. Pomohli mi koupit malý byt a našla jsem si práci, abychom přežili. Učím se být samostatná, vděčná za každou malou radost, která ke mně přijde.
Asi po roce se Jiří znovu objevil, tentokrát zlomený, bez práce a opuštěný svou novou manželkou kvůli nehodě, do které se zapletl. Nikdy se neomluvil za svou zradu místo toho jen žádal o pomoc. Nepotřebovala jsem dlouho váhat. Odmítla jsem. Vždyť byl to právě on, kdo nás odřízl od všeho, co jsme měli od našeho domova, od jeho péče i lásky.
V tuto chvíli vím, že přišel čas myslet hlavně na své děti a na sebe. Po všem, co se stalo, cítím poděkování za sílu, kterou jsem našla. Jak se říká u nás: Co tě nezabije, to tě posílí. Děkuji svým rodičům, dětem i sobě, že jsme to zvládli. Je na čase jít dál.