Když jsem byl dítě, snil jsem o tom, že až vyrostu, budu si dělat, co se mi zlíbí: jíst, co mám rád, chodit spát, kdy chci, a vyrážet ven, aniž bych se musel někoho ptát.

Když jsem byla malá, snila jsem o tom, jaké to bude až vyrostu že budu dělat, co se mi zachce: jíst, co mám ráda, chodit spát, kdy se mi líbí, vyrazit ven bez ptaní. Teď se tomu svému dětskému, naivnímu já jen tiše směju. Realita mě tvrdě trefila v den, kdy jsem začala žít sama: uklízení, vaření, nájem, účty, nákup a to vše z jedné výplaty, která sotva stačí. Myslela jsem si, že svoboda znamená to, že si vyberu, co budu večeřet. Netušila jsem, že znamená počítat, jestli mi dneska zbyde dost peněz na rýži i na mýdlo.

Nějaký den mi došlo, že už týdny nesedím v klidu u snídaně. Vstanu, osprchuju se, rychle ustelu postel a utíkám na tramvaj. Po cestě mě napadne, že jsem neodpověděla na pracovní e-mail, že internet musím zaplatit do pátku a že moje karta je skoro na limitu. Dospělá svoboda připomíná spíš seznam úkolů než splněný sen.

Když se konečně večer vrátím domů, únava na mě spadne jako cihla. Otevřu lednici s nadějí, že tam najdu něco hotového. Ale ne zase musím umýt, nakrájet, uvařit a pak znovu uklízet. Občas večeřím jen chleba a eidam, abych nemusela vytahovat pánev. Jenže ani pak neodpočívám v hlavě mi běží: účet za vodu je moc vysoký, musím zkontrolovat ten kapající kohoutek v koupelně, oblečení ze rána už začíná nevonět, protože jsem ho nestihla pověsit.

Kamarádky mi volají: Pojďme se vidět. Jenže pokaždé, když se snažíme domluvit, má každá svůj problém: jedna je v práci přesčas, druhá pečuje o nemocného příbuzného, třetí nemá peníze, další je prostě vyčerpaná. Když jsme byly puberťačky, vídaly jsme se téměř denně; teď uteče měsíc a nikdo se nesejdeme. A když se konečně ten večer povede, bavíme se o únavě, o účtech, o bolestech zad. Jsme mladé, ale zníme jako babičky.

Nejhorší bylo uvědomit si, že opravdový odpočinek vlastně neexistuje. I víkend je jen další seznam: praní, úklid, plánování týdne, nákup, oprava něčeho rozbitého. Při jedné sobotě jsem si uvědomila, že brečím při vytírání podlahy, protože jsem si pomyslela: Ani když odpočívám, tak neodpočívám. Jako dítě jsem tomu říkala svoboda, a teď vlastně dělám všechno, co za mě kdysi dělali dospělí jen už nikdo nepomůže.

A práce taky není taková, jak jsem čekala. Myslela jsem si, že práce přináší pocit naplnění. Jenže součástí je i úsměv, když mi do smíchu vůbec není, snášení hloupých poznámek, plnění cílů, které se mění každý týden, a sledování, jak většina mé výplaty mizí za věci, které ani nevidím. Jedno odpoledne jsem seděla a počítala, jestli si můžu dovolit oběd, nebo radši nechám peníze na lítačku. To mi jako dítě nikdo neřekl. Nikdo ti nevysvětlí, že dospělost je nekonečná řada malých počtů v hlavě.

Myslela jsem, že vyrůst znamená svobodu. Ale ve skutečnosti je to zvláštní rovnováha mezi únavou, povinnostmi a krátkými, vzácnými chvilkami klidu.

Rate article
Add a comment