Když jsem byl dítě, snil jsem o tom, že vyrostu a budu dělat, co se mi zachce: jíst, na co mám chuť, chodit spát, kdy se mi zlíbí, vyrazit ven bez ptaní rodičů.

Když jsem byl kluk, snil jsem o tom, až jednou budu dospělý, že budu dělat, co se mi zachce: budu jíst, co mám rád, spát kdy chci, chodit ven bez ptaní. Teď se směju svému malému, naivnímu já z dětství. Realita mě dostihla v den, kdy jsem se odstěhoval sám do Prahy: úklid, vaření, nájem, účty, nákupy všechno zvládnout z jedné výplaty, která sotva stačí. Myslel jsem si, že svoboda znamená vybrat si, co budu večeřet. Netušil jsem ale, že znamená počítat, jestli mi zbyde na rýži i na saponát.

Jednoho rána mi došlo, že už týdny jsem si nesedl v klidu k snídani. Vstávám, rychle se sprchuju, ustelu postel a běžím na tramvaj. Po cestě si vzpomenu, že jsem neodpověděl na pracovní e-mail, že musím zaplatit internet dřív než v pátek a že mi na kartě zbývá jen pár korun. Dospělá svoboda se ve skutečnosti převrátila do seznamu úkolů místo splněného snu.

Když jsem se večer vracel domů, padla na mě únava jako balvan. Otevřu lednici s nadějí, že tam je něco, co se uvaří samo. Ale ne musím umýt, nakrájet, uvařit, potom zase umýt. Někdy jsem večeřel jen chleba s eidamem, jen abych nemusel vytahovat pánev. Ale ani tehdy jsem si neodpočinul, protože mi v hlavě běželo: účty za vodu jsou vysoké, musím zkontrolovat kapající kohoutek v koupelně, prádlo ze rána už zapáchá, protože jsem ho zapomněl pověsit.

Kamarádi mi pořád říkali: Tak se pojďme sejít. Ale pokaždé, když jsme se snažili domluvit, měl každý své trable: jeden měl přesčasy, druhý pečoval o nemocnou babičku, třetí byl bez peněz, čtvrtý prostě vyčerpaný. Když jsme byli puberťáci, scházeli jsme se téměř denně; jako dospělí uteče měsíc, než se potkáme. A když už se sejdeme, řeč je o únavě, účtech, bolestech zad. Jsme mladí, zníme však jako staříci z domova důchodců.

Nejtěžší bylo přijmout, že skutečný odpočinek neexistuje. I víkendy jsou seznam povinností: praní, úklid, plánování týdne, nákup, řešení oprav doma. Jednou v sobotu jsem při mytí podlahy brečel, protože mi došlo: I když mám volno, nikdy opravdu neodpočívám. Jako dítě jsem tomu říkal svoboda; ve skutečnosti jsem se začal starat o vše, co za mě kdysi dělali dospělí jenže teď už nikdo nepomůže.

A práce? Nebyla taková, jak jsem si představoval. Myslel jsem, že práce přinese pocit uspokojení. Netušil jsem, že to znamená i povinně se usmívat, když nemám náladu, snášet hloupé poznámky, honit se za cíli, které se mění každý týden, a sledovat, jak většina mé mzdy mizí za věci, které vlastně ani nevidím. V jednu chvíli jsem seděl a počítal, jestli radši dát peníze na oběd, nebo si koupit měsíční Lítačku. To vám jako klukovi nikdo neřekne. Nikdo nevysvětlí, že dospělácký život je nekonečná série mentálního počítání.

Myslel jsem, že nastává svoboda, když člověk vyroste. Ve skutečnosti je to podivná rovnováha mezi únavou, zodpovědností a několika krátkými chvílemi klidu. Z toho všeho jsem se naučil jednu zásadní věc: dospělost není o bezbřehé svobodě, ale o tom najít v chaosu chvíle, kdy je člověk opravdu sám sebou.

Rate article
Add a comment