Když mi bylo deset let, můj otec se znovu oženil. Moje nová nevlastní matka brzy otěhotněla a porodila chlapce. A tak jsem se stala neplacenou chůvou, kuchařkou i uklízečkou v jednom.
Rodina mi říkala jen Hej, ty. Nosila jsem oblečení, které mi už dávno bylo malé, zatímco nevlastní bratr dostával nové hračky skoro každý druhý den. Jakmile trochu povyrostl, musela jsem opustit svůj pokoj a přestěhovat se do obýváku, zatímco můj bratr dostal moji postel i celé mé místo.
Jediné, za co jsem vděčná otci, je, že rychle ukončil všechny pokusy nevlastní matky trestat mě fyzicky. Ale nikdy jí nezakázal mě ponižovat. Denně jsem slýchala, jak jsem ošklivá že si mě nikdy nikdo nevezme, a že jsem hloupá že prý nikdy nevystuduju nic pořádného a budu pracovat jako uklízečka.
Nevlastní matka mi opakovala každý den, že mě v domě budou snášet jen do osmnácti let, a na moje narozeniny mě vyhodí na ulici.
Všechny prázdniny jsem trávila u babičky v Brně. Ani ona mě zrovna nebrala za svou: byla jsem v rodině ta černá ovce. Proklínala den, kdy její syn můj otec si vzal mou maminku, a byla ráda, že ta odešla.
Často jsem přemýšlela, proč mě nedali do dětského domova.
Půl roku před osmnáctými narozeninami jsem zaslechla, jak se můj otec baví s nevlastní matkou. Všechno mi došlo. Matka mu řekla, že nikdy nebudu souhlasit, a otec jí sliboval, že mě přesvědčí přepsat na ně byt, který jsem po mamince zdědila, a že si nemá dělat starosti.
Mýlil se. Nevlastní matka měla důvod k obavám. Už mě jejich žabomyší šarvátky a popichování nezajímaly.
Dřív jsem se oslavy dospělosti bála, teď jsem ji netrpělivě vyhlížela.
Na oslavu mých narozenin dorazili všichni: otec, nevlastní matka, babička i rodiče nevlastní matky.
Po první oslavě s čajem a koláčem za posledních osm let mi řekli, abych se připravila na odchod. Když jsem se zeptala kam, babička bez emocí odpověděla:
Už jsi dospělá. Od dneška odpovídáš za své činy. Je čas poděkovat rodině za vše, co pro tebe udělali. Teď půjdeš s otcem k notáři a přepíšeš byt na nevlastní matku. Ten byt jsi zdědila po své mamince, ale takhle to být nemělo. Slíbila totiž, že ho nechá testamentem mému synovi. Teď uděláš, co je tvoje povinnost. Připrav se.
Jejich tváře byly tak vážné, že jsem se musela držet, abych se nerozesmála.
Dobře, babi. Rodině poděkuji za všechno, co mi dali. Na důkaz vděku je dnes nevyhodím, dám jim týden na sbalení. Čas vypršel.
To, co následovalo, bylo jako z dramatu: Všichni mě napomínali, že jsem nevděčná, nevlastní matka vykřikla, že jsem zrádce, otec mi vrazil pěstí. Rodiče nevlastní matky říkali, že varovali svou dceru, že děti z předchozích manželství jsou jen nevděčné. Babička práskla dveřmi a odešla.
Nakonec se odstěhovali. Šli bydlet k babičce.
Za pár dní přišel otec. Podal mi kus papíru. Prý když jsem jim byt nedala, musím jim zaplatit dluh. A odešel.
Rozbalila jsem papír a našla na něm účet:
Jídlo 324 000 Kč.
Oblečení 54 000 Kč.
Školní potřeby 14 000 Kč.
Hygiena 2 660 Kč.
Elektronika 4 620 Kč.
Městský příspěvek na bydlení 64 800 Kč.
Celkem: 464 080 Kč.
A co povinnost rodičů starat se o své děti? Zdá se, že otce to vůbec nezajímalo.
Získala jsem práci a posledních šest měsíců jsem mu každý měsíc dávala třetinu platu, abych splatila jeho výmysl.
Bude mi to trvat asi sedm nebo osm let. Teprve potom bude všechno opravdu za mnou a budu svobodná.
Z toho všeho jsem pochopila jednu věc: Nezáleží, kdo tě zklame nebo jak tě život zkouší, důležité je najít sílu zůstat sama sebou, stát si za svým a i přes náročné situace neztratit víru v sebe. Protože když se člověk nevzdá, může změnit svůj vlastní osud i kdyby to bylo krok za krokem.