Syn nechce, aby maminka bydlela s ním, protože v jeho domácnosti je jen jedna paní – a tou jsem já.

Dobré zprávy

Tohle je fakt blbé! Přece je to jeho máma! Může ji vzít k sobě domů! Takový názor slýchám hlavně od lidí, kteří jsou blízcí mému manželovi. Vím, že i moji kamarádi jsou asi stejného mínění, ale nikdo mi to neřekne přímo do očí. Jde o situaci s mojí tchyní.

Marie má 83 let, váží přes metrák a často je nemocná. Proč si ji nevezmeš k sobě? ptal se mě bratránek před pár lety. Jasně, že jí pomáháš každý den, ale co když se něco stane v noci? S domem už těžko něco zvládne sama. Daniel je její jediná opora.

Je jasné, že o babičku se má postarat jediný syn, jeho jediná manželka a vnouček. Posledních pět let Marie nevychází z bytu. Bolí ji nohy, nadváha ji omezuje. Začalo to už před třiceti lety. Tehdy byla Marie energická, mladá, zdravá, dosti rázná.

Koho jsi mi to přivedl? rozčilovala se maminka mého budoucího manžela, Daniela. Kvůli téhle jsem obětovala celý život?

Po těchto slovech jsme mlčky odešli na autobus. Tehdy bydlela Danielova máma ve vyhlášené vilové čtvrti Prahy, v krásném a velkém domě. Její muž měl vysokou pozici, takže Marie žila dobře ještě dlouho po jeho smrti. Ten den šel Daniel domů se mnou. Měla jsem štěstí: manžel neposlouchal slepě svoji mámu, ale starší respektuje. Snažil se mě uklidnit a vysvětlil mi, že mamka prostě má takovou povahu.

Po svatbě jsme začali šetřit na vlastní byt. Daniel odešel za prací a půl roku jsme se neviděli. Nakonec jsme si během pár let pořídili dům a dotáhli ho do konce. Marie jsme moc nevídali. Uměla říct Danielovi a všem okolo, že jsem mu zakázala pečovat o jeho vlastní mámu. Jak jako že mu to nedovolím? No, celý ten blázinec.

Rozhodla se přestěhovat do města, ale peníze z prodeje domu jí nestačily. Navrhla, abychom přispěli a slibovala, že byt odkázala našemu synovi – svému vnukovi. Ale u notáře najednou řekla, že byt má zůstat jí, prý jí kamarádka poradila, že tak staré dámy nezůstanou bez střechy nad hlavou. Pak prohlásila, že byt dá tomu, kdo o ni bude nejlíp pečovat v stáří. Chtěla být paní domu! A tvrdila, že ji určitě ošálíme a necháme ji bez ničeho.

Od toho dne uplynulo skoro dvacet let. Celý notářský kancelář slyšela její naříkání a všichni jsme se cítili trapně. Nakonec jsme to nechali plavat. Během pár týdnů se nastěhovala a ani nám nedovolila udělat malou rekonstrukci. Bydlela tam sotva měsíc, a začala nadávat, že je vše staré, rozpadá se a nefunguje. Za všechno jsem samozřejmě mohla já: našla jsem jí špatný byt a chtěla ji ošidit.

Marie zbožňovala děti bratrance, svého vnuka ale ignorovala. Dokonce předstírala, že si nepamatuje jeho narozeniny! Před pár lety onemocněla. Přibrala tolik, že se po bytě sotva pohybovala. Nosila jsem jí zdravé jídlo, co jí předepsala doktorka, ale nadávky mi neunikly: jen bratranka prý uměla vařit, já ji schválně nechávám hladovět.

Minulý rok mě manžel začal prosit, ať ji vezmeme k sobě domů. Prý mamka už pochopila, že musí poslouchat doktory.

Dobře, souhlasila jsem. Ale měla jsem podmínky: kuchyň bude moje království, vařím jen já, vybírám, co se jí, a bratranci žádné návštěvy.

Tchyně se pohoršovala a nechtěla k nám, protože si myslela, jak nám přijde velet. Ale doma už je paní jen jedna a to jsem já! Musela jsem k ní chodit, uklízet, vařit, občas zůstat přes noc. Ta její oblíbená bratranka řešila její osud jen po telefonu.

Marie si stěžovala do sluchátka, že ji nechávám hladovět: nedávám jí sladkosti ani uzeniny. Prosila mě, ať přijdu a donesem jí koláčky. Ale bratranka ji kvůli svému nabitému programu pořád odkládala, i když bydlela třikrát blíž než já. Přijela jen jednou měsíčně, dovezla nezdravou dobrotu, zatímco já se o ni starala každý den.

Jednou si tchyně zavolala bratrance a stěžovala si, že jí zmizel náhrdelník a křížek. Oznámila, že jsme tam byly v ten den obě, ale byla si jistá, že jsem je vzala já.

Bez jediného slova jsem jí položila jídlo na stůl, našla řetízek a křížek, které spadly za noční stolek a podala jí je. Doma jsem všechno pověděla Danielovi a řekla, že už k ní nebudu chodit. Navrhla jsem domov důchodců. A Daniel souhlasil.

Rate article
Add a comment