S mým snoubencem Nikolou se budeme brát za tři měsíce.

Za tři měsíce si vezmu svoji snoubenku, Nikola. Přicházím z rodiny, kde jsou svatby dost jednoduché obřad, jídlo, hudba, tanec a tím to končí. Ale u Nikoly v rodině mají tradici: nevěsta musí na svatbě pronést přípitek, poděkovat rodičům ženicha a věnovat jim symbolický dar za to, že ji přijali do rodiny.

Jen nevěsta. Ženich ne.

Když mi to její maminka vysvětlila, myslel jsem si, že si dělá srandu. Ale řekla mi, že to tak dělají už po generace nevěsta poděkuje rodičům ženicha, že otevřeli dveře rodiny. Mně to přišlo spíš jako zkouška, jestli mě přijmou.

Navrhl jsem, že bychom mohli společně pronést přípitek a poděkovat oběma rodinám. Ona se jen jemně usmála a pronesla, že to už je příliš moderní. Zpočátku tomu Nikola moc nevěnovala pozornost, ale při další rodinné večeři její otec poznamenal, že u nich se tradice dodržují se vší úctou. Její matka dodala, že nechtějí snachu, která přijde a chce všechno měnit.

Slovo chtějí mi přišlo zvláštní jako bych byl volné místo na pracovní pozici.

Doma jsem o tom s Nikolou mluvil. Řekl jsem jí, že nemám problém poděkovat, ale odmítám situaci, kde jsem to jen já, kdo se musí poklonit, zatímco ona ne. Odpověděla, že je to jen gesto. Zeptal jsem se jí, proč to není gesto od nás obou. Nevěděla, co odpovědět. Jen řekla, že nechce, aby se rodiče zlobili.

Tak jsem navrhl kompromis společný přípitek a dárky pro oba páry rodičů. Mně to přišlo ještě lepší. Když jsme to oznámili, její maminka zvážněla. Pronesla, že tím se tradice rozmělňuje. Otec dodal, že když začnu takhle, budu chtít všechno řídít.

V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o přípitek. Jde o to, kdo bude mít v rodině navrch.

Aby se situace nezhoršila, navrhl jsem, že to můžeme udělat soukromě před svatbou. Ale její maminka zamítla, že to musí být před všemi hosty, aby bylo jasně vidět úctu.

V tu chvíli ve mně něco zatrnulo. Lidi respektuji, ale odmítám ponižující gesta.

Nikola mě prosila, abych to udělal, že tak to mají zvyklé v jejím rodném kraji. Řekl jsem jí něco, co jsem si nikdy nemyslel, že řeknu před svatbou:
Jestli znamená mír to, že vždycky ustoupím já pak to není mír, ale kontrola.

Teď je Nikola mezi mnou a její rodinou. Moje matka říká, abych nezačínal svatbou konflikt se svými budoucími tchány. Moje nejlepší kamarádka tvrdí, že když ustoupím teď, budu ustupovat i při horších věcech.

A budoucí tchyně s tchánem už povídají, že jsem konfliktní a neúctivý.

Jasně vím, že mohu poděkovat. Ale nemůžu přijmout pravidla, která platí jen pro mě, protože jsem ženich.

Upřímně… nevím, jestli dělám chybu, když odmítám tu tradici následovat přesně tak, jak oni chtějí.

Rate article
Add a comment