Vlastní syn – Lenko, ani nevíš! S Matějem jsme se rozhodli, že příští rok zase letíme do Turecka! –…

Dobré zprávy

Hele, Lucko, představ si to! My jsme se s Matyášem rozhodli, že příští rok zase poletíme do Chorvatska! nevlastní táta byl úplně nadšený Prý chce znovu do toho stejného hotelu s výhledem na moře. No co mám dělat, když je to můj vlastní syn, že jo?

Ani si neuvědomil, že zdůraznil to vlastní.

To mám radost za vás, řekla jsem, i když jsem si vzpomněla, jak to bylo fajn, když ještě nebyl Matyáš v našem životě. Vlastní syn… Vždyť jsi mi vždycky říkal, že jsme rodina, že nezáleží na tom, jestli jsem tvoje nebo nejsem.

Říkal. Že jsem pro něj jako dcera a že nezáleží, jsem-li jeho.

Ale prosím tě, Lucko! Ty jsi jako moje vlastní, to přece víš! Mám tě rád jak bys byla moje. Ale Matyáš…

Ani netušil, že mi tím úplně potvrdil, co jsem cítila.

Matyáš je syn. A já? Asi jen známá.

Lucko, co to povídáš? Říkám ti, že jsi mi jako vlastní!

Jako vlastní A vzal jsi někdy mě k moři? Za těch patnáct let, co si říkáš můj táta?

Nevzal. Artur vždycky tvrdil, že mezi mnou a Matyášem není rozdíl, ale já slyšela, kolik pro svého syna dělá, a bylo mi jasné ten rozdíl je obrovský.

Nebylo to možné, Lucko. Víš, dřív jsme tolik peněz neměli. Jsi rozumná, chápeš, kolik stojí dva týdny v pětihvězdičkovém hotelu Je to drahé, no.

Jasně, chápu, přikývla jsem. Náklady. Je drahé mě tam vzít. Zato Matyášovi, o kterém ses dozvěděl před půl rokem, už chceš koupit byt na hypotéku, aby si mohl přivést manželku. Tomu říkáš menší výdaje, když jde o vlastního syna?

Nekupuju žádný byt! Kdo ti to povídal?

Dobří lidé.

Vyřiď těm dobrým lidem, ať přestanou šířit drby.

Trošku jsem pookřála.

Opravdu nekupuješ?

No jasně že ne. Hele, tipni si, kam jdeme v sobotu? odpověděl si sám. Na motokáry! On dokonce na univerzitě závodil, já tam budu jen jako doprovod.

Motokáry, zopakovala jsem. To zní fakt zajímavě.

No to si piš!

Můžu jít s váma? vykřikla jsem dřív, než jsem to vůbec promyslela.

Artur zjevně nechtěl, abych šla, takže začal koktat:

Hele… Lucko… Tobě by se to tam nelíbilo. Upřímně. Je to taková chlapská věc. My si s Matyášem tam máme co říct, víš, otcovsko-synovské záležitosti.

To zabolelo…

Takže pro tebe to bude fajn, ale pro mě ne?

Ale ne tak úplně… prostě jsme se s Matyášem nikdy neviděli a teď se to snažíme dohnat. Chceme být chvíli spolu, chápeš?

To chápeš už bylo skoro sprosté. Měla jsem pochopit, že vlastní je důležitější než nevlastní. Že moje místo je někde stranou.

Matyáš byl fakt v pohodě. Vyrostl bez otce, protože jeho máma Arturovi o dítěti neřekla, ale i tak všechno zvládal a byl úspěšný. Chytrý, hezký, hodný.

Tati, pomáhal jsem v útulku. Spravoval jsem kotce pro psy.

Tati, víš, že jsem dostal červený diplom?

Tati, koukni, opravil jsem ti mobil.

Nebyl to jenom syn. Byl to dokonalý syn.

Ten večer, když Artur ještě chvíli poseděl a pak odešel domů, probírala jsem staré fotky… Svatba Artura s mojí mámou (máma umřela před pěti lety, a nechala mě s Arturem samotné). Zahrada… Já, jak dodělávám školu…

Nic už nebude jako dřív.

***

Lucko, nespíš? Potřebuju něco probrat. Nutně! přijel za mnou v osm ráno.

Tak co je tak důležité?

Odhrnula jsem ofinu a zapnula kávovar.

Jde o ten byt pro Matyáše.

Takže je to pravda? hlesla jsem.

Promiň, ale jo pravda.

A mně jsi lhal.

Jen abych tě nezarmoutil. Ale potřebuji poradit! Asi to budu muset rychle vyřešit. Počkáš, až se bude chtít ženit. A dokud je mladý, měl by mít svoje bydlení. Vždyť víš, jak jsem to měl já…

Tak si vem hypotéku, sykla jsem, protože mě vážně nebavilo řešit Matyášův byt. Ten se má!

No, no Ale víš, jaký mám zápis v registrech Ale musím mu pomoct. Zaslouží si, aby táta, kterého neměl, mu byt koupil.

Tak na co narážíš?

Pomůžeš mi? Kdybych poprosil?

Podle čeho.

Vysvětlím. Mám dva miliony. To stačí na první vklad. Jenže mě banka nedá úvěr. Ale ty bys mohla. Jsi v pohodě. Napíšeme to na tebe, hypotéku vememe spolu. Platit budu samozřejmě já.

Iluze, že mezi námi není rozdíl, se úplně rozsypala. Je rozdíl. Na Matyáše by se to nikdy nezkusilo.

Takže Matyáš má byt a já splátky? Tak to zní.

Artur kroutil hlavou, jako by ho ta slova zraňovala.

Co to povídáš! Platit budu já tobě za to nechci dávat žádné břemeno. Jen to potřebuju napsat na někoho. Promysli si to…

Víš, Arture, já nepřemýšlím, jestli mám vzít hypotéku. Já přemýšlím, že mě už ani nebereš jako dceru. Teď máš svého syna. Toho znáš půl roku, mě patnáct let a je ti to jedno, hlavní je, že je to vlastní krev.

To není pravda! Artur se najednou rozčílil Mám vás rád stejně!

Ne, nemáš

To není fér! Je to přece vlastní

Konec hry. Nebyla jsem jeho dcera. Byla jsem přijatelná do doby, než přišel opravdový.

Rozumím, snažila jsem se být slušná. Nemůžu, Arture. Já si taky jednoho dne budu muset koupit byt. Druhou hypotéku mi neschválí.

Jako by mu došlo, že já taky nemám kde bydlet.

No jo, ty budeš taky potřebovat upravil si hodinky. Ale teď, než si pořídíš svoje, mi můžeš pomoct. Dva miliony už mám, chybí jen málo. Je to jen na pár let.

Ne. Na sebe nic psát nebudu.

Ani jsem nedoufala, že by mě pochopil.

Dobře, řekl, Jestli mi nechceš pomoct jako dcera tak nemusíš. Nějak si poradím sám.

Jestli mě někdy opravdu bral jako dceru, už na tom nezáleželo. Teď jsem Artura viděla jen na fotkách.

Jednou večer jsem narazila na tohle.

Fotka z letiště. Artur a Matyáš. Oba v béžových bundách. Artur ruku na Matyášově rameni, a pod tím napsáno: Letíme s tátou do Dubaje. Rodina je nejdůležitější.

Rodina.

Odložila jsem mobil.

Najednou jsem si vybavila jeden moment z dětství, ještě dřív, než si máma Artura vzala. Bylo mi asi pět. Žili jsme hodně skromně a rozbila se mi panenka, kterou mi dala babička. Brečela jsem a můj vlastní táta tehdy řekl: Lucie, co brečíš kvůli takový blbosti? Neotravuj.

Otravovat se nesmělo. Zajímala ho jen láhev. Můj otec de facto nikdy neexistoval. Myslela jsem, že Artur ho nahradil

Brzy to ale zkusil znovu.

Lucko, přemýšlel jsem musíme něco udělat s tím tvým nedůvěřováním

Jakým nedůvěřováním, Arture? Já ti řekla jasně: ne.

Jenže ty tomu nerozumíš. Matyáš… neměl tátu, musím mu to nějak vynahradit. Potřebuje bydlení. A po tobě nic nechci, jen být u toho podepsaná. Slíbil bych ti, že ani korunu nedáš.

Kdo by mě vynahradil mně

To ho fakt rozčílilo.

Lucko, dost! Nechci se hádat. Mám tě rád, jasné? Ale pochop… Matyáš je moje pravá rodina. Až budeš mít svoje děti, uvidíš. Jo, miluju vás jinak, ale to neznamená, že tě nepotřebuju.

Potřebuješ. Jako prostředek.

Lucko, klid! Přeháníš to.

Za půl roku jsi se na mě vykašlal, Arture, řekla jsem. Nic po tobě nechci. Rozhodnutí je jasné. Přiznal jsi to Matyáš je pro tebe krev. Já nikdy nebyla.

Uběhlo půl roku. Ani jeden telefonát od něj.

Jednou, když jsem projížděla sociální sítě, objevila jsem novou fotku.

Artur a Matyáš. Stojí na pozadí hor. Artur v moderní lyžařské bundě. Nápis: Učíme tátu jezdit na snowboardu! Je už na to skoro starej, ale se synem zvládne všechno!

Chvíli jsem na tu fotku koukala.

Pak jsem natáhla ruku k notebooku, abych dodělala report do práce, když mi přišla SMSka z neznámého čísla.

Ahoj Lucko, tady Matyáš. Táta mi dal na tebe číslo, sám volat nechce. Říkal, že byt vyřešil jinak a že má o tebe starost. A moc by si přál, abys přijela na prvního máje. Nedokáže říct, proč, ale moc tě prosí.

Napsala jsem odpověď, pak ji několikrát vymazala a přepsala.

Ahoj Matyáši. Řekni Artur, že jsem fakt ráda, že se mu daří. A že na něj myslím. Ale nepřijedu. Mám na máj jiné plány. Jedu k moři.

Neřekla jsem, že jsem si lístky na moře koupila sama. A že to nebude v Chorvatsku, ale v Itálii. A nejedu s tátou, ale s kamarádkou.

Odeslala jsem zprávu.

A najednou jsem si pomyslela, že štěstí můžeš najít i bez něj.

Rate article
Add a comment