Dnes mám chuť sepsat si vzpomínky z posledních dní je to možná poprvé, co si uvědomuji, jak moc se vše kolem mě mění. Když jsem se loučila s bratrem na hlavním nádraží v Praze, mamka byla velmi dojatá. Má už svůj věk a v očích jí bylo znát, že se bojí, že už možná nebude mít příležitost syna znovu vidět. S touhou se s bratrem a sestrou ještě jednou v životě setkat, jsem začala své putování.
Nejprve jsem zavítala za strýcem do Brna, kde mě pobavil svými vtípky ohledně mé blížící se svatby měla proběhnout za půl roku. Já ho v žertu pozvala a on mně pověděl, ať si dávám pozor, prý má znamení na ruce, které přináší štěstí. Počasí nám přálo, slunce svítilo a vzduch byl prosycen jarem.
Po příjezdu nás strýc se svou manželkou, tetou Ludmilou, vřele přivítali. Ráno jsem se s mladší sestřenicí Anetou rozhodla strávit u Vltavy. Po vydařeném koupání jsme se vracely domů na oběd, ale Aneta měla jiné plány a přesvědčila mě, abychom šly znovu k řece a potom do kina. Po osvěžení ve vodě nás při odchodu oslovili dva mladí kluci a ptali se, jak se dostanou na ulici Na Příkopě. Aneta jim ochotně poradila, zatímco ten druhý mě pozorně sledoval a pak se zeptal: Promiňte, jmenujete se Markéta?
Byla jsem tím vyrušením překvapená, zvedla jsem obočí, a on rychle dodal: Jste z Prahy a máte kamarádku jménem Šárka. To je moje sestra. Viděl jsem vás v jejích fotkách a zajímalo mě, kdo jste. Tehdy jsem si všimla znamení na jeho ruce. Rozhodli jsme se společně jít do kina, a po filmu jsme se dlouho procházeli podél Vltavy.
Když jsme se loučili, ten kluk řekl, že spolu s přítelem právě ukončili pracovní cestu, a zítra odjíždějí. Požádal mě o číslo na mobil a dovolil si mi později zavolat, což jsem nakonec s rozpačitostí přijala. Po deseti dnech jsme se potkali znovu, tentokrát s mamkou na letišti Václava Havla. A za šest měsíců jsme se vzali.
A tak jsem si dnes zapsala tento obyčejný, a přitom tolik osudový příběh. Důležitý nejen pro mě, ale snad i pro všechny, kteří si váží svých rodinných pout a nečekaných setkání.