„Cizí návštěvnice“

Cizí hostka

Je začátek éry mobilních telefonů a my jsme právě novomanželé. Nastěhovali jsme se do nového bytu v krásném domě. Byty tam jsou opravdu úžasné, půdorysy prostě velmi povedené. Všechno se nám líbí, ale sousedi na našem patře jsou nějací nesympatičtí. I když jsem mladá, působím dost přísně a mám zodpovědnou pozici v práci, takže jsem zvyklá na respekt od ostatních. Manžel mě v žertu oslovuje celým jménem, jako by mluvil s ředitelkou.

Jednoho dne vyjdu z bytu, narazím na novou sousedku a ona ani nepozdraví! Rozhodla jsem se, že taky nebudu zdravit. Prostě jsem se naštvala a zamračila!

Pak přišla chvíle kolaudace bytu. Pozvali jsme rodinu a přátele, abychom oslavili tu radostnou událost. Trošku jsme to protáhli, jak už to bývá. Najednou někdo zvoní na dveře soused! Otevřu a on mi říká, že už je pozdě! ON MI TO ŘÍKÁ! No chápete to? Vždyť je sobota, ani ne půl dvanácté večer! Drzost! Ještě se vymlouvá na manželku: Bolela ji hlava a potřebuje jít spát!

Já se k nim od té doby ani nepodívala, dokonce i když jsme zároveň vcházeli nebo vycházeli z našeho společného zádveří! Manžel je ale dál zdravil. Já zásadně ne! Ať vidí, jak se má jednat se slušnými lidmi! Hrdá a tvrdohlavá!

Dlouho jsme je vůbec nepotkávali. Až jednou večer, když se vracíme domů po zasněžené ulici, sedí přede dveřmi zádveří mladá žena. Jak nás zahlédne, viditelně se jí uleví: Jsem sestra vaší sousedky, přijela jsem zdaleka a čekám na ně už třetí hodinu. Mohla bych počkat v zádveří? V paneláku je hrozná zima. Venku opravdu zuří sněhová vánice, větve na stromech se lámou. Pustili jsme ji tedy dovnitř. Strohým tónem se ptám: Vy nejste místní? A kde máte kufr? Vysvětlila, že ho nechala v úschovně myslela, že švagr jí ho zítra pomůže přinést. V tomhle počasí by to sama nedala.

Vstoupila jsem do bytu a s podezřením povídám manželovi: Co když není sestra, ale nějaká podvodnice? A my jí sami pustili dovnitř. Nedůvěřivá a zásadová!

Chystáme se večeřet, ale nemůžu přestat myslet na tu ženu za dveřmi. Jdu se kouknout kukátkem stále tam sedí, opřená zády o studenou zeď. Manžel mě volá ke stolu, ale mně jídlo ani nechutná. Po chvíli mi navrhne, ať ji pozveme k nám na večeři. Protestuju: Přece jen tak nezveme cizího člověka domů! Ale židli jsem jí přinesla do zádveří. Zamračím se na ni: Jak to, že vás sestra nevyzvedla? Odpověděla jednoduše: Chtěla jsem ji překvapit! Každý den může rodit a těžce snáší těhotenství. Tak jsem přijela pomoct. Můžu se postarat o miminko, až se narodí. Poslouchám ji nedůvěřivě. Vážně je sousedka těhotná? Vůbec jsem si toho nevšimla!

Každých pár minut chodím ke dveřím a pozoruju klíčovou dírkou. Žena trpělivě čeká. Manžel brzy usne, ale já nemůžu. Zavřu oči a stále na ni myslím. Představa, jak se sem k nám dostala přes tu vánici… Musela být opravdu vyčerpaná.

Je skoro půlnoc. Vyskočím z postele, přehodím župan, vyletím do zádveří. Hotovo! Pojďte, přespíte u nás! Žena je najednou překvapená i šťastná. Zdráhá se, je jí to trapné, ale já trvám na svém. Dám jí župan, ručník, pošlu ji do koupelny. Po sprše trvám na tom, ať se navečeří. Nachystám jí místo v hostinském pokojíčku a popřeji dobrou noc. Tentokrát laskavá a starostlivá.

Napíšu sousedům vzkaz: Vaši sestru máme u nás, do 6:00 nebudíme.

V osm ráno zvoní zvonek. Otevřu soused září štěstím. Jeho žena právě v tu zimní noc porodila chlapečka. Představte si, máme syna! Cítím, jako by mě zasáhly kapky cizí radosti a najednou je i moje. Něco krásného a velkého se stalo!

Brzy se maminka s chlapečkem vrátily domů. Naše sousedka mi téměř zářila vděčností za to, že jsem té noci ubytovala její mladší sestru.

Občas si každý z nás myslí, že se skvěle vyzná v sobě i v ostatních lidech. Odsuzujeme, hádáme se, děláme naschvály, bojujeme s někým! Jenže pak přijde moment, kdy všechen vztek zmizí. Tehdy nám dojde, že život můžeme naplno cítit jen s otevřeným srdcem. A s tím mi pomohla právě ta cizí hostka.

Rate article
Add a comment