Uklidil jsem celý byt: všude jsem zametl a začal jsem drhnout podlahy. A moje tchyně schválně vysypala slupky od dýňových semínek na čerstvě vytřenou podlahu. Překvapeně jsem se na ni podíval udělala to naschvál.
Mami, proč jsi to udělala? Viděl jsem, že jsi to udělala schválně!
Tchyně se na mě znechuceně podívala a pronesla:
Uklidíš to znovu! Nic se ti nestane!
Spokojeně se otočila a šla si lehnout do postele. Já jsem odešel do druhého pokoje, vzal jsem smeták a lopatku a začal znovu zametat podlahu.
Tchyně si pak otevřela noviny, které už četla snad stokrát.
Proč mě tak nenávidíš? Co jsem ti udělal? Vždyť ti vařím, peru prádlo, uklízím. A dcera ti pořád pomáhá! Proč se ke mně chováš tak hrozně? zeptal jsem se jí.
Ale ani se na mě neotočila, nereagovala vůbec. Ani jsem nečekal omluvu nebo vysvětlení.
Rozplakal jsem se. Dokončil jsem podlahy a odešel. Šel jsem pokračovat v praní prádla, potom pro zeleninu do obchodu.
Doma bylo vždycky tolik práce. Když jsem něco dělal, nemyslel jsem na nic a čas utíkal úplně bez povšimnutí.
Manžel mi zemřel před lety. Stalo se to, když dcera měla teprve osm let.
Hned po pohřbu tchyně řekla:
Zůstaň tady se mnou! Nedovolím, aby se vesnicí šířily kecy, že jsem tě vyhodila.
Samozřejmě jsem souhlasil. Neměl jsem kam jít. Moje sestra bydlela s rodiči, měla dvě děti pro mě a pro dceru už místo nebylo.
Měl jsem velkou naději, že i přes povahu tchyně se časem srovnáme a najdeme si k sobě cestu. Ale žádný zázrak se nestal.
Na veřejnosti se ke mně chovala normálně, ale doma, když jsme byli samy, mě neustále ponižovala. Vyžadovala, abych dělal všechno podle jejích představ.
Jsi neschopný! Kdo by tě potřeboval? Žádný chlap se po tobě neohlédne! Máš dítě! Zůstaň s Hanou a se mnou! A až umřu, dostaneš dům! A neuděláš-li, co chci, dám ho někomu jinému zůstaneš bez ničeho!
Měl jsem z toho strach, tak jsem raději vše snášel. Ve všem jsem se přizpůsobil, jen aby dcera byla v pořádku.
A tchyně rozhodně neplánovala odejít ze světa. Byla už v devadesátém roce života, na zdraví si nestěžovala. Celou svou penzi utratila jen pro sebe. Vyžadovala, abych jí kupoval kvalitní, drahé a chutné potraviny.
Už dlouho vím, že jsem udělal obrovskou chybu před mnoha lety rozhodně jsem neměl zůstávat s tchyní. Teď to vše snáším už tolik roků.
Dcera teď dokončuje vysokou školu. Má přítele, vezmou se. Ten chlapec je velmi hodný. Po svatbě budou bydlet spolu u něj. Pevně doufám, že se jí bude dařit.
Je mi líto sebe i svého zničeného životaAž dcera jednoho dne přijde s klíčem od nového bytu, usměje se na mě a řekne: Tati, pojď s námi. Už nikdy nebudeš muset snášet babiččiny naschvály. Uděláme ti doma místo, kde budeš vítaný. V ten okamžik se mi po mnoha letech svírá hrdlo dojetím. Zvládl jsem to. Přestanu se bát, že zůstanu bez střechy nad hlavou. Najednou se rozhlédnu po bytě po všech těch letech služeb a ticha a cítím, jak se za zády tiše zavírají dveře mé minulosti.
V novém domově poprvé v životě ráno vstávám do slunce, vařím kávu, dcera s manželem se smějí, jejich štěstí překrývá staré křivdy. A já? Konečně jsem zase sám sebou. S díky za každý nový den, kdy už není třeba zametat slupky po cizí zlosti.