Jindra, já ti opravdu nerozumím. Zbláznil ses? Co to znamená odcházím?
-Znamená to přesně to. Už dlouho mám milenku! Je o šestnáct let mladší než já! A rozhodl jsem se, že s ní mi bude lépe!
-Vždyť by ti mohla být dcerou!
-Ale kdepak, je jí už dvacet.
Aleš přišel blíž.
-A vůbec Lucie má velmi bohatého otce. Konečně si budu moct žít tak, jak jsem si vždycky přál! Chápala? A pak mi ještě dá dítě, na rozdíl od tebe!
Každé jeho slovo bylo pro Janu jako rána. Věděla, že jednou k tomu dojde, protože děti mít s Alešem prostě nemohli.
Nikdy ji ale nenapadlo, že to přijde v tak ponižující podobě.
Žili spolu s Alešem skoro patnáct let. Byly horší i lepší dny, jako v každém manželství. Ale Jana vždycky věřila, že nejdůležitější je v rodině vzájemná úcta bez té to nejde.
-Jano, nebrečíš aspoň trochu ze slušnosti? Připadám si nějak trapně.
Žena zvedla hrdě hlavu.
-Proč bych měla brečet? Mám z tebe radost! Opravdu! Ať alespoň jeden z nás dosáhne svého snu.
Aleš protáhl obličej.
-Proč mi pořád připomínáš ty své štětce? To není ani práce!
-To je koníček, ano. Ale kdybych mohla pracovat o trochu méně a ty vydělával trochu víc, taky bych si mohla dělat to, co mám ráda.
-Jen se nevymlouvej. Co bys asi tak dělala? Děti mít stejně nemůžeš. Tak pracuj.
Podívala se na Aleše, který zápasil se zapínáním kufru.
-Aleši, a tvoje nová tedy, přítelkyně Ta snad nebude pracovat? Jak budete žít? Ani ty nejsi zrovna pracant.
-To už není tvoje věc! Ale řeknu ti, protože mám dnes dobrou náladu. Opatrně na své peníze budeme žít jen krátce.
A jakmile Lucie začne čekat dítě, její táta nás zasype penězi! Věř tomu! A i bez toho nám bude, nemusíš bojovat!
Aleš konečně kufr zavřel a hlasitě za sebou práskl dveřmi. Jana nadskočila, nikdy neměla ráda hlučné zvuky. Zas si sedla k oknu.
Na dvůr přijelo červené auto. Vyskočila z něj mladá dívka a běžela Alešovi kolem krku.
Samozřejmě se na ten výjev okamžitě dívaly všechny sousedky. Nemohl prostě odejít tak, aby ji veřejně nepokořil.
Překvapivě cítila Jana najednou úlevu. Poslední dobou byl jejich život jako špatná fraška.
Aleš skoro už nespal doma. Ona všechno tušila, ale sama nikdy nenašla dost sil ten uzel jménem rodina přeříznout.
Vzala mobil.
-Evi, ahoj. Máš plány na večer?
Kamarádka se zarazila.
-Cože, že by tě konečně přešla ta tvá deprese?
-Ale prosím tě. Depresi jsem nikdy neměla, jenom takové smutné období. Nepůjdeme dneska večer někam ven? Dáme si něco, posedíme, vlastně máme důvod
V telefonu bylo chvíli ticho, pak Eva opatrně:
-Jano, jsi v pohodě? Nezapomnělas si vzít léky? Třeba na migrénu nebo teplotu? Mimochodem, nemáš horečku?
-Evi, už toho nech
-Seriózně půjdu ráda! Už mám dost pohledu na tvůj skleslý výraz! Jen
-Co? Nemůžeš?
-O to nejde, spíš nechce tě tvůj Aleš pustit? Kdo mu přinese do obýváku jídlo a bude utírat slzy?
-Evo, v sedm v Diamantu, ne? Ahoj!
Jana zavěsila. Jednou tu kamarádku fakt přizabije. A už brzy.
Usmála se. Chuť něco Evě provést ji držela od první chvíle, co se seznámily.
Na jejich přátelství to ale vliv nemělo. Uchopila kabelku a rozhodla je poledne, musí toho dnes ještě spoustu stihnout.
Eva už netrpělivě koukala na hodiny. Jana nikdy nechodila pozdě, dnes už měla zpoždění pět minut.
Do restaurace právě vešla Jana Eva jen otevřela pusu. A nejen ona všichni v místnosti se na ni otočili.
Jana vždycky nosila dlouhé vlasy v drdolu. Teď měla krátké světlé mikádo.
Většinou nepoužívala make-up, maximálně řasenku a trochu krému po koupeli. Dnešní make-up byl ale precizní a nádherný.
A místo oblíbených kalhot přišla ve volných šatech, které o jejím těle prozrazovaly víc než jakékoliv upnuté džíny.
-Jano, ty jsi úplně jiná
Jana vítězoslavně položila kabelku a sedla si.
-Líbí se ti to?
-To se ví! Vypadáš nejmíň o deset let mladší. Jen mi neříkej, že jsi někam poslala svého Aleška!
-Nedokážu ti to říct! Odešel sám.
Chvíli na sebe hleděly, potom jim oběma vyhrkl smích.
Za chvíli jim číšník přinesl sklenky od pána od vedlejšího stolu byl o pár let starší než ony.
Eva na Janu potměšile mrkla:
-No vida, už máš nápadníky.
Jana se zasmála a mávla na muže, ať si přisedne. Eva koukala s očima navrch hlavy:
-Tohle tě dneska vyloženě nepoznávám!
Zůstali až hluboko do noci. Muž se jmenoval Mirek byl sympatický, chytrý, galantní a pobavil je.
Evu posadil do taxi, Janě ale nabídl doprovod.
-Kl klidně tě odvedu pěšky přes celé město! Mám auto, ale nepůjdu řídit v tomhle stavu.
-Ale kdepak, bydlím jen přes dvě křižovatky odtud.
K Janinu domu dorazili až k ránu. Chodili, povídali si, smáli se.
-Jano, nevím, na co jste dneska slavili? Nemáš náhodou narozeniny? Jinak bych měl asi koupit dárek?
-Ne I když, jak se to vezme. Včera mě opustil manžel.
Jana se usmála svým nejširším úsměvem. Mirek překvapeně zvedl obočí.
-Ty mě umíš opravdu překvapit.
Za tři týdny seděly s Evou zase v kavárně.
-Jano, jak to pokračuje s Mirkem?
Žena se usmála.
-Evi, připadám si, jako bych nikdy nebyla šťastnější. Všechno mu říkám na rovinu a jeho starosti nikdy nevyvedou z míry.
-Něco tě ale pořád trápí?
-No Aleš nemůže najít klid. Poslal mi dokonce pozvánku na svatbu.
-Fakt? Proč?
-Asi doufá, že uvidí zničenou, ubrečenou bývalku. Nebo chce dělat dojem na novou nevěstu.
-Ty jo Hele, vezmi si s sebou Mirka. Stavte se, popřejte jim a utečte. Ať má těžkou ránu!
Aleš hleděl na Lucii.
-Jsi nádherná
-Já vím. Myslíš, že táta přijde?
-Určitě! Jak by nepřišel na tvou svatbu, jsi přece jeho dcera.
-Dcera Celý rok mi neposlal ani korunu, pořád mě chce naučit pracovat. To je otec
Aleš ji objal.
-Neřeš to, na svatbě bude! Dceru nemůže obejít!
Svatbu si vzali na dluh. Aleš i Lucie byli skálopevně přesvědčeni, že otec Lucii odpustí a kohoutek otevře.
-Aleši?
-Co je, přijde tvoje bývalá?
-Představ si, ano! Volala včera.
-To není možné!
-Je. Asi se bude chtít vrátit.
-Zbožňuju takové scény!
Když Jana Mirkovi vysvětlila, co od něj potřebuje, byl překvapen.
-Kdy, že to má tvůj ex svatbu?
-Ve dvě. Proč, máš něco?
-Jak že se jmenuje tvůj bývalý?
-Aleš. Co?
-Bože, no jasně, že půjdu s tebou.
Všechno mu vylíčil až cestou. Jana byla šokovaná natolik, že už nedokázala nic změnit.
Když šli ke stolu novomanželů, držela se Jana Mirka pevně za ruku a hrdě se usmívala.
Aleš i Lucie stáli beze slov, štěstí v jejich tvářích nebylo.
Lucie zašeptala:
-Táto?
A, Aleš s obtížemi vydechl:
-Jano?
Nejdřív ji ani nepoznal. Netušil, že jeho žena může vypadat takhle.
Mirek předal Lucii květiny, obálku a řekl:
-Jsem rád, že jste dospěla a osamostatnila se. My s Janou se chystáme na cestu kolem světa.
Pak se obrátil na Aleše:
-Vy, jako nastávající tchán, víte, že vaše tchyně potřebuje taky trochu života. Proto vám ji teď svěřuji a promiňte, teď už nás omluvte, čeká nás letadlo.
Odešli z restaurace. Janě se chtělo smát, ale nevěděla, jestli s tím u Mirka nešlápne vedle. Ale on ji otočil k sobě.
-Ty víš, že teď si mě prostě musíš vzít?
Jana se zadívala vážně.
-Jestli to bude nutné, tak bude.
Objali se a zamířili ke dveřím. Mirek už v telefonu objednával jízdenky někam do tepla, kde šumí moře.