Naděje Leonidovna náhle onemocněla. Ani jedna z jejích dcer matku během nemoci nenavštívila – staral…

Dobré zprávy

Deník, zápis z jara

Dnes v podvečer mě přepadla zvláštní únava. Ležela jsem v posteli, slabá, a kolem bylo podezřelé ticho. Moje dcery, Martina a Ludmila, se samozřejmě neukázaly, dokud nebylo jasné, že jsou na stole velikonoční mazance a uzené ze dvora. Starala se o mě jen má vnučka, Bohumila. Teprve když už se slunce dotýkalo obzoru a vzduch voněl jarem, slyšela jsem ze silnice šustot jejich bot. Přijely, jako obvykle, hlavně za dobrotami, které jsem pro ně ve slabé chvíli přichystala.

Stála jsem unaveně u vrátek, čekala jsem na ně, když za sebou otevřely branku.

Proč jste přijely? zeptala jsem se bez tepla v hlase.

Martina se na mě podívala, jako bych ji šlehla po tváři.

Mami, co to povídáš?

Nic už je ale konec! Všechno hospodářství jsem prodala

Jak to myslíš? A co bude s námi? nechápaly.

Stejně jsem už dál nemohla. Řekla jsem jim všechno. A Bohumila? Ta si zaslouží lepší život

Život ve Vřesově byl vždycky dost šedý a jednotvárný. Každá novinka nebo rozruch tu znamenaly událost. Ale když se u nás ve vsi objevila Bohumila, vnučka někdejší vedoucí Jednoty, byl z toho poprask. Říkávaly ženy, že takovou hezkou dívku ještě ve vsi neviděly, a některé, jak byly citlivé, prý se málem rozplakaly pohnutím.

No teda, Bohumilko! Ta teda postoupila! Teď ať si všechny závidí, co?

A opravdu, spoustě lidí nedělalo dobře sledovat, jak Bohumila v naleštěném SUV jezdí po rozbitých cestách naší vesnice.

Staříci stáli ve frontách u plotů, aby byli u toho, když tahle popelka z Vřesova projíždí. Někteří vytahovali kapesník, jako by právě povstávalo cosi pohádkového. Některé ženy si pro sebe šeptaly, jak si Bohumila přezdívku Popelka opravdu zaslouží.

Teď už se mohla dívat na ostatní trochu z vrchu všichni, kdo se jí dříve smáli, jí záviděli.

Mávala z auta našemu harmonikáři, panu Pavlovi.

Pane Pavle, ráda vás vidím! Jak se máte?

Dobrý, Bohumilko, stav se někdy na zkoušku do kulturáku!

Určitě přijdu!

Auto zmizelo za zatáčkou a vesnici se pomalu rozcházela domů.

Pan Pavel si sedl na lavičku vedle kulturáku a vzpomínal na minulé roky ještě když byla Bohumila malá.

Hraje v jejím životě důležitou roli. Zůstala brzy sama, matka umřela, otec odešel, když byla ještě malá. Nikdo z příbuzných se tehdy k Bohumile příliš neměl, a tak skončila na rok v dětském domově.

Pak se něco hnulo v mém srdci a vzala jsem ji k sobě. Lidé ve vsi mě tím pádem začali brát jinak. Některé sousedky říkaly uznale: Kéž by všichni byli jako Zdena Čechová!

Jiné šeptaly, že jsem to udělala hlavně kvůli příspěvkům, co dávají na osiřelé děti.

Moje pověst, coby vedoucí prodejny, byla už dávno všelijaká. Člověk si musel někdy pomoct, kupující to věděli, ale nechtěli si to rozházet. Proslula jsem taky tím, že jsem nikdy nevycházela se sousedy zrovna v dobrém.

Svou lásku jsem orientovala hlavně na dvě dcery a syna. Syn je doktor v okresní nemocnici a dcery žily v Praze. Přijížděly jen tehdy, když bylo potřeba naplnit spíž, vždycky před svátky.

Ale na dvorku bylo zvířat jak na menším statku. Desítky slepic, kachen, pár prasátek, v chlívku koza. Abych je uživila, musela jsem obdělávat přes pět hektarů půdy.

Na všechno sama nestačila, táhlo mi už na šedesát a najmout pomoc bylo drahé. Proto jsem skutečně přišla na nápad přivézt si domů Bohumilu. Svěřila jsem se se svým plánem Zdeně, mojí dávné spolužačce.

Vezmu si Bohumilu zpátky domů. Stejně mě všichni pomlouvají, že jsem ji dala do děcáku. Aspoň mi doma pomůže, místo aby se poflakovala někde v Praze.

Zdena mě vždycky podpořila. Aspoň budeš mít komu předat zkušenosti z hospodářství, vnučka už je dost velká.

A tak se Bohumila nastěhovala ke mně domů. Učitelka ve škole ji dokonce přihlásila na zkoušky do nově vznikajícího souboru v kulturním domě měla nádherný hlas.

Raději bych ji udržela co nejvíc doma, ale pedagogové trvali na rozvoji jejích talentů.

Už v patnácti byla hvězdou okresu. Její hlas zněl na přehlídkách a byla pyšností naší školy. Doma sice musela pomáhat, ale na účinkování jsem jí dovolila chodit.

Někteří sousedé říkali, že ji dřu jako Popelku, že je hubená jak proutek, že není dítě, ale služka.

Bránila jsem se, že se houževnatost v životě bude hodit, že na venkově je práce nutnost a že se jí to bude hodit, až půjde na školu.

Moje představy šly stranou. Bohumila začala cestovat po regionech, zpívala dojákům i zemědělcům na slavnostech a sklidila jednu cenu za druhou.

Nakonec jsem musela slevit a smířit se s tím, že její osud vede jiným směrem.

Když pak přišla nemoc, byla to jen Bohumila, která zůstala u mé postele den i noc. Dcery se neukázaly, až když ze sklepa začalo vonět uzené maso a pečené beránky.

Šly hned ke spíži, čekaly zabijačku, mazanec a domácí sýr. Ale na stole už nebylo nic všechno jsem prodala.

Nic už u mě nehledejte, řekla jsem jim. Nejsem tu na to, abych vám zásobovala spíže.

Bohumila dostala svobodu. Řekla jsem to nahlas není služka, ale má svoje sny! Velikonoce byly letos jiné; místo slziček z vypětí cítila jsem najednou divnou úlevu.

Dcery odjely s prázdnou.

Šla jsem za Zdenou a objala ji. Díky ti, Zdeno, že jsi mi otevřela oči! Málem jsem Bohumile pokazila život!

Smála se, poplácaly jsme se po zádech a pustily se do porcování masa, které jsem ještě nestihla rozprodat. Koza mi zůstala, jinak už žádné hospodářství.

Roky plynuly. Bohumila jezdila po vystoupeních a učila na konzervatoři. Domů to měla čím dál dál a času minimum, ale telefonovala mi často, posílala peníze prý abych si mohla život užívat, ne přežívat.

A teď, po tolika letech, sedím na zápraží a čekám. Ve voze se ozve dětský hlásek.

Mami, už jsme u babičky?

Ano, Maxi, už jsme tady!

Sotva vystoupili, vnučce i pravnukovi jsem padla kolem krku. Držela jsem Maxe v náručí a slzely mi oči radostí.

Sluníčko moje, ani jsem nedoufala, že vás ještě oba uvidím!

Bohumilu jsem objala opatrně, aby se jí nezkazily vlasy.

Víš, dívala jsem se v televizi na koncert, jsi nejkrásnější!

Zašeptala mi do šátku, že přeháním, že je obyčejná. Ale vím, jaká je. Kdyby nebyla tak tvrdohlavá, nezvládla by to, co zvládla. Kdyby nebylo Pavla, nikdy by nezpívala. Pořád by zůstala Popelkou z Vřesova.

Ale Bohumila nikdy nezapomněla, odkud je. Dělá mi radost, že mi odpustila staré chyby a má mě ráda. Je zvláštní, jak málo vlastně člověk potřebuje ke štěstí jen vědět, že na světě je někdo, pro koho pořád znamená víc než jen plná spíž.

Rate article
Add a comment