Hele, kámo, víš, po tom, co se mi narodil syn, jsem trošku přibrala. Fakt jsem nevyskočila nějak dramaticky s váhou, ale… Honza, můj tehdejší manžel, si začal strašně stěžovat na to, jak teď vypadám a pořád to nějak rozebíral.
Čekala bych, že mi řekne: Kačko, to nevadí, furt jsi moje nejlepší holka, a prostě vyčká, než se zase dám dohromady. Jenže místo toho to prostě vzal šmahem a najednou bum, bez rozloučení, byl pryč. Jedno ráno se už prostě nevrátil. Zůstala jsem sama s malým klukem v náručí. Nemusím asi moc vysvětlovat, jak strašné to v tu chvíli bylo.
Přiznávám, že to bylo fakt těžký období. Ale nakonec jsem měla toho dost, přestala jsem se litovat a rozhodla se, že se vrátím zpět do života. Pořídila jsem si voříška, dali jsme mu jméno Argo, a začala jsem s ním každé ráno běhat na Letné. Taky jsem se snažila zapojit do cvičení aspoň doma na rohožce v obýváku. Nebylo to jednoduché, hlavně psychicky, ale sport mě vytrhl ze špatných myšlenek.
Stalo se to pro mě rutina, začala jsem si užívat pohyb a po nějaké době, když se mi podařilo najít práci ve firmě v Holešovicích, přihlásila jsem se do fitka. Tam jsem narazila na trenéra, pana Bartáka, který byl neskutečně trpělivý a hodný člověk. Po pár letech pravidelného cvičení už jsem neměla jen zpátky starou figuru, ale dokonce jsem ji vylepšila klidně o polovinu! Fakt jsem se začala mít zase ráda, začala jsem si vážit svého těla.
No a teď to nejlepší jednou nastávám domů s taškou od sportu, v teplákách, všude pot od běhání, a koukám, že přede dveřmi stojí Honza. Kytka, bonboniéra jak nějaký studentík na maturitu! Klepe na dveře, malý mu samozřejmě neotevře. A já si v hlavě říkala: teď mám tu šanci, co spousta odkopnutých holek sní…
Nechat ho litovat, nechat ho cítit, že prohrál. Udělala jsem si rychle pět dřepů, narovnala rameny, vytáhla prsa a rázně k němu vykročila…
A co myslíš, že mi řekl? Slečno, bydlíte tady v tom baráku? Můžete mi prosím otevřít vchod?
Ty jo, musela jsem se zasmát ne smíchy, spíš tím hořkým způsobem. Zakryla jsem si obličej rukama a cítila se jako vítěz. Najednou se naštval: Co je vám k smíchu? To jsem řekl něco směšného? a tak jsem mu v klidu odpověděla: Pamatuješ si zmatriky, jak jsme slibovali lásku a věrnost? Konečně se tomu můžu zasmát. Podívala jsem se mu do očí a řekla: Smát se ještě umím!
Zamračeně se díval, jak odcházím. Můžu aspoň vidět syna? prosil. Ne. Ven, honem. Díval se za mnou, a já za ním… Ale bylo to jedno. Všechno jde, když člověk fakt chce…