Mému manželovi se nelíbily mé kypré tvary a opustil mě kvůli štíhlé ženě, ale po pěti letech jsme se znovu setkali.

Dobré zprávy

Hele, kámo, víš, po tom, co se mi narodil syn, jsem trošku přibrala. Fakt jsem nevyskočila nějak dramaticky s váhou, ale… Honza, můj tehdejší manžel, si začal strašně stěžovat na to, jak teď vypadám a pořád to nějak rozebíral.

Čekala bych, že mi řekne: Kačko, to nevadí, furt jsi moje nejlepší holka, a prostě vyčká, než se zase dám dohromady. Jenže místo toho to prostě vzal šmahem a najednou bum, bez rozloučení, byl pryč. Jedno ráno se už prostě nevrátil. Zůstala jsem sama s malým klukem v náručí. Nemusím asi moc vysvětlovat, jak strašné to v tu chvíli bylo.

Přiznávám, že to bylo fakt těžký období. Ale nakonec jsem měla toho dost, přestala jsem se litovat a rozhodla se, že se vrátím zpět do života. Pořídila jsem si voříška, dali jsme mu jméno Argo, a začala jsem s ním každé ráno běhat na Letné. Taky jsem se snažila zapojit do cvičení aspoň doma na rohožce v obýváku. Nebylo to jednoduché, hlavně psychicky, ale sport mě vytrhl ze špatných myšlenek.

Stalo se to pro mě rutina, začala jsem si užívat pohyb a po nějaké době, když se mi podařilo najít práci ve firmě v Holešovicích, přihlásila jsem se do fitka. Tam jsem narazila na trenéra, pana Bartáka, který byl neskutečně trpělivý a hodný člověk. Po pár letech pravidelného cvičení už jsem neměla jen zpátky starou figuru, ale dokonce jsem ji vylepšila klidně o polovinu! Fakt jsem se začala mít zase ráda, začala jsem si vážit svého těla.

No a teď to nejlepší jednou nastávám domů s taškou od sportu, v teplákách, všude pot od běhání, a koukám, že přede dveřmi stojí Honza. Kytka, bonboniéra jak nějaký studentík na maturitu! Klepe na dveře, malý mu samozřejmě neotevře. A já si v hlavě říkala: teď mám tu šanci, co spousta odkopnutých holek sní…

Nechat ho litovat, nechat ho cítit, že prohrál. Udělala jsem si rychle pět dřepů, narovnala rameny, vytáhla prsa a rázně k němu vykročila…

A co myslíš, že mi řekl? Slečno, bydlíte tady v tom baráku? Můžete mi prosím otevřít vchod?

Ty jo, musela jsem se zasmát ne smíchy, spíš tím hořkým způsobem. Zakryla jsem si obličej rukama a cítila se jako vítěz. Najednou se naštval: Co je vám k smíchu? To jsem řekl něco směšného? a tak jsem mu v klidu odpověděla: Pamatuješ si zmatriky, jak jsme slibovali lásku a věrnost? Konečně se tomu můžu zasmát. Podívala jsem se mu do očí a řekla: Smát se ještě umím!
Zamračeně se díval, jak odcházím. Můžu aspoň vidět syna? prosil. Ne. Ven, honem. Díval se za mnou, a já za ním… Ale bylo to jedno. Všechno jde, když člověk fakt chce…

Rate article
Add a comment