Chlupatý anděl – Příběh Iriny cesty od dětského strachu ze psů k přátelství a odvaze v pražských uli…

Dobré zprávy

Deník Adély

Dneska, když jsem šla domů z práce po ulici v Brně, měla jsem pocit, že vstupuji přímo do scénáře, kde jsem hrdinka naprosto proti své vůli. Na Křenové seděl uprostřed chodníku obrovský pes a já měla pocit, že mi srdce vystřelí až do krku.

Hodný pejsek, hodný šeptala jsem potichu a snažila se pohybovat pomalu, žádné prudké pohyby. Pes byl majestátní dlouhá huňatá srst, místy zamotaná v cucky, temné oči, které mě nespustily z očí ani na vteřinu. Uši mu lehce kmitaly, jak zachycoval každý zvuk. Strach mě svíral natolik, že se mi třásla kolena, přesto jsem se donutila zachovat klid. Opravdu jsem se vždycky bála psů i těch malých bišonků, co spí na klíně paní v tramvaji. Tenhle strach jsem získala už jako malá.

Bylo mi čtyři, když mě rodiče vzali na prázdniny za babičkou do vesnice u Nového Jičína. Vedle bydlel chlap, co choval psy. Jako zvědavé dítě jsem chtěla osahat a prozkoumat všechno, co žije i nežije. Když jednou na dvůr vběhlo štěně, hned jsem ho popadla do náruče a šla do domu. Jenže hned mi cestu zatarasila jeho máma velká, mohutná fenka. Stála nad malou Adélou, zaskřípala tesáky, nevrhla se, jen zhluboka vrčela. Ten obraz už mi zůstal navždy mráz mi tehdy projel páteří a já se nemohla hnout.

Od té doby mě strach nikdy nepustil. A dnes, v srdci města, se ten strach vynořil spolu s tím psem, co se očividně nikam nechystal. Rozhodla jsem se to obejít. Pomalu jsem se otočila, vykročila jinam, snažila se vypadat klidně. Každou chvíli jsem se ale otočila, protože pes mě následoval. Držel si odstup, žádné dotěrné přibližování, ale nešla jsem sama.

Ty jsi vážně chytrý, že? procedila jsem k němu, když jsem byla na rohu u tržnice. Nepřišel blíž, jakoby vycítil, že se ho bojím. Ale proč jde za mnou? A kde má pána?

Když jsem konečně spatřila polikliniku, za kterou bydlím, skoro jsem běžela ke vchodu. Rychle jsem přiložila čip a zabouchla dveře za sebou. Ohlédla jsem se pes pořád seděl venku na chodníku a sledoval mě, dokud se dveře nezavřely.

V bytě jsem pomalu položila batoh a vydechla. Ticho. Jen vzdálený hukot města za okny. Nedalo mi to musela jsem hned zkontrolovat, jestli tam ještě je. Opatrně jsem nahlédla z okna velká huňaťá postava pořád seděla pod lampou. Pohodil hlavou, pomalu se zvedl a v klidu odešel. Ulevilo se mi.

Jenže další den znovu. Když jsem po práci vylezla z tramvaje, pes se zase někde zjevil a šel za mnou až ke vchodu. Pořád si držel vzdálenost, klidně mě následoval, nestál o žádnou pozornost, jen mě doprovázel. O několik dní později už nebyl deset metrů vzadu, ale pět. Pak tři. Nakonec šel skoro vedle mě.

Strach byl nahrazen podivnou bázní. Už jsem při jeho pohybu necítila panickou hrůzu, jen lehkou ostražitost. Tělo stále pamatovalo dětský zážitek, ale rozum začínal přijímat fakt, že tento pes není nebezpečný.

Začala jsem si všímat jeho pohybů zvolna kráčel, pohodář, uši už neměl přilepené k hlavě. Oči už nebyly děsivé. Jednou mi došlo, že jeho přítomnost mi skoro dělá dobře. Napadlo mě dát mu jméno.

Bivoj, zamumlala jsem jednou nahlas. Je to legenda, silák, a v té němé psí společnosti bylo fakt něco magického.

Překvapil mě rychlou reakcí při dalším oslovení Bivoji! hned nastražil uši. Spolupráce fungovala.

Pracuji jako account manažerka v menší reklamce v centru. Ráno porada, pak schůzky, telefonáty, koncepty, věčné ladění grafiky a emaily. Po dni v práci jsem měla energie na půl hodiny. Domů jsem se většinou táhla s hlavou plnou myšlenek na zelený čaj a Netflix.

Ale Bivoj proměnil cesty domů v něco úplně jiného. Když šel tiše vedle mě, uklidňovalo mě to. Neloudil pohlazení, nelízal mě po ruce, prostě věděl, že mi stačí vědět, že je někdo poblíž.

Někdy jsem dokonce schválně zpomalila, aby mohl jít blíž. Ani pohledem mě nezastrašoval, spíš se snažil, abych mu začala věřit. A každý den se to povedlo o trochu víc místo strachu přišla zvláštní důvěra.

Jednou večer jsem byla v práci až do tmy dokončovala jsem prezentaci pro klienta, emaily, změny, dotazy, nervy. Bylo skoro osm, když jsem konečně odcházela z kanceláře. Noční Brno vonělo podzimní mlhou, ale já si toho skoro nevšímala už někde v podvědomí mi chyběla jeho přítomnost. Když jsem došla na svou ulici, nikde žádný pes.

Co když se mu něco stalo? běželo mi hlavou. Nebo si ho někdo odvedl? Možná je nemocný? Nebo mě už nebaví?

Šla jsem po chodníku rychleji a v duchu doufala, že za rohem na mě vykoukne nebo aspoň zaslechnu jeho těžký dech. Ulice ztmavly, lampy ještě nesvítily a já si poprvé připustila, jak moc mi jeho tiché doprovázení schází.

Na rohu u Masarykovy mi těsně za zády někdo zahulákal: Ahoj krasavice, nechceš se seznámit?

No to jsem si naběhla letělo mi hlavou. Přidala jsem do kroku a ignorovala hlas, ale už jsem slyšela, jak se blíží. Najednou pevný stisk na předloktí.

Slyšíš co říkám, neignoruj mě! vykročil blíž, vypadl podnapile a jeho ruka nepříjemně bolela.

Pusťte mě, nebo začnu křičet! vyhrkla jsem a snažila se mluvit důrazně.

Jen to zkus, smál se hrubě. V šeru ulice jsem zahlédla čepel nůž.

A v tu chvíli salon rozeznělo ostré štěknutí. Muž se otočil, povolil stisk; za pár vteřin už ležel na zemi a nad ním stála velká huňatá postava.

Pusť mě, ty svině! vyšiloval, když mu Bivoj sevřel ruku do čelistí. Nůž spadl na chodník. Rychle jsem ho odkopla do křoví.

Bivoji, pusť ho, ale drž ho, nenech ho utéct, třásl se mi hlas. Zavolám policii

Pes poslechl, povolil stisk, ale ustoupil jen o kousek. Když se muž pohnul, Bivoj zavrčel a vycenil zuby. Jeho pohled by odradil i větší drsňáky.

Pak už jen blikly majáky, přijeli policajti, muže spoutali. Bivoj se pomalu otočil a šel ke mně. Seděla jsem na obrubníku, kolena u sebe. Pes se opatrně opřel hlavou o moje stehno a tiše si povzdychl. V tu chvíli jsem se rozbrečela do jeho srsti. Objal mě vlastně dřív, než jsem to stihla udělat já jeho.

Děkuju, šeptala jsem a zabořila ruce do huňaté, místy slepené srsti. Jsi můj anděl Můj anděl s chlupama.

Od toho večera už bez Bivoje nebydlím. Nastěhoval se ke mně (vím, co by mamka řekla, ale bylo mi to jedno). Každý den mě vítal u dveří, sledoval, kam chodím, vždycky byl nablízku. Stal se mým soukromým strážcem, tichým ochráncem, který vždy poznal, kdy potřebuji obejmout nebo klid.

Začátky v bytě nebyly pro Bivoje lehké. Vstoupil opatrně, uši na hlavě, čenich u země, všechno si musel očichat. Nové pachy, cizí zvuky z vedlejších bytů, hlučné topení, do toho křik v tramvaji z ulice. Nechala jsem ho prozkoumat si každý kout.

Koupila jsem mu pelíšek, misky a nějaké hračky. Ze začátku se na ně díval podezřívavě gumový balónek i plyšového zajíčka jen pozoroval. Později jim začal věnovat pozornost; z pelíšku pokukoval, u okna sledoval život na ulici. Tam se mu líbilo nejvíc.

Ráno čekal u dveří, večer jsme spolu chodili na procházky do Lužánek. S každou společnou procházkou byla moje jistota větší, strach menší. Když bylo ošklivě, roztáhli jsme pelíšek u topení a dívali se z okna. Když jsem byla vyčerpaná, Bivoj mi položil hlavu do klína. Líbilo se mi to víc, než bych si kdy přiznala.

Pak přišlo ráno, kdy při krmení neprojevil nadšení. Pomalu vstal, pomalu došel k misce, ani se nenapil. Začaly mě hryzat obavy. Očima se mi podíval do duše, vypadalo to, že ho všechno bolí. Zavolala jsem na veterinu.

Paní doktorka přijela domů, zkoukla psa, poslechla srdce, vzala teplotu.

Má slabší infekci, pravděpodobně ještě z doby na ulici. Není to nic hrozného, ale potřebuje klid a léky a hlavně kvalitní granule.

Dodala mi vitamíny, tablety a speciální dietu. Lék schovávala jsem mu do sýru, kontrolovala, jestli dost pije, podporovala ho v jídle.

Bivoj mi okaté děkoval když snědl, přišel a lehce mě olízl na ruce. Každý den začal být čilejší. Zase měl chuť běhat, usmíval se celým tělem, když jsem přišla z práce.

Život s ním se pomalu ustálil. Naučila jsem se, co psům svědčí a co jim škodí, začala jsem vařit domácí jídla podle rad od veterinářky. Časem jsem ho přihlásila na psí školku, a byla nadšená, jak je Bivoj bystrý sedni, lehni, ke mně, všechno zvládal. Instruktor chválil jeho vnímavost. O víkendech jsme chodili do Lužánek na volno, míčkem pořádně zaběhat. Občas si našel psího kamaráda očichal, pozdravil a pak už běžel půl hodiny s ním.

Cítila jsem, že mám domov s velkým D, pocit bezpečí, místo, kde na mě někdo čeká a není to člověk, ale pes.

Jednou, když už jsem byla ze stresového dne v práci úplně vyřízená, čekal na mě u vchodu cizí muž. Postával opřený o roh domu a všimla jsem si ho až, když jsem byla těsně u domovních dveří.

Dobrý večer, jste paní Adéla? zeptal se lehce nervózně.

Přikývla jsem, pořád trochu napjatá. Ano. Kdo jste vy?

Jmenuju se Pavel. Jsem majitel toho psa.

Na chvíli jsem ztuhla. Ty slova visela ve vzduchu. Vy… jeho pán? Proč tedy žil na ulici?

Hluboce si povzdechl. To je složité. Pracoval jsem v zahraničí, dlouho. Dal jsem Bivoje kamarádovi, ale ten si s ním nevěděl rady a místo toho, aby hledal náhradní řešení, pustil ho prostě ven. Když jsem se vrátil, hledal jsem ho bez výsledku. A pak jsem ho zahlédl s vámi. Vypadal šťastný.

Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem se zeptala: Chcete ho zpátky?

Pavel pokrčil rameny. Upřímně? Ne. Vidím, že mu je s vámi dobře. Jste pro něj rodina.

Poděkovala jsem mu a slíbil, že o něj budu dál pečovat. Pavel kývl a odešel.

Vešla jsem domů už za dveřmi radostně štěkl Bivoj, kterého ve svém deníku teď právem nazývám: můj chlupatý anděl.

Rate article
Add a comment